Historie Strahovského kláštera, jenž patří k nejvýznamnějším i nejvýraznějším církevním památkám Prahy, sahá do první poloviny 12. století. Královská kanonie premonstrátů byla založena roku 1140 z podnětu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka českým knížetem a pozdějším králem Vladislavem. První komunita řeholníků na Strahov připutovala z porýnského kláštera ve Steinfeldu.

Rozlehlý stavební komplex, nacházející se na dosah Pražského hradu pod vrchem Petřínem, vznikal postupně již od roku 1143. Skládá se ze dvou kostelů – trojlodní, pozdně renesančně a barokně přestavěné, původně románské baziliky Nanebevzetí Panny Marie a skromnějšího kostelíka sv. Rocha ze 17. století, dále z objektu vlastního kláštera se čtyřmi nádvořími, prelaturou, knihovnou, a z hospodářských budov.

Hlavní vstup do klášterního areálu směrem z Pohořelce zdobí efektní barokní brána z roku 1742 od architekta A. Luraga, korunovaná sochou sv. Norberta od J. A. Quittainera. Ostatky tohoto světce, zakladatele premonstrátského řádu a současně i jednoho z českých zemských patronů, byly v roce 1627 zásluhou opata Questenberka přeneseny z Magdeburku právě na Strahov a uloženy v bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Nejprve spočívaly uprostřed hlavní lodi v mřížové kapli pod železnou korunou, později u hlavního oltáře. Teprve roku 1873 byly přemístěny do samostatné kaple přiléhající k severní boční lodi, nyní zasvěcené sv. Norbertovi (dříve sv. Voršile), kde jsou doposud středem zájmu.


Současní návštěvníci však nepochybně nejvíc vyhledávají úchvatné interiéry proslulé klášterní knihovny (zejména Teologický a Filozofický sál s nástropními malbami od A. F. Maulbertsche) s bohatou sbírkou iluminovaných rukopisů, vzácných tisků, globů a dalších exponátů. Milovníci umění by neměli opominout ani prohlídku Strahovské obrazárny, založené roku 1836 opatem Jeronýmem Josefem Zeidlerem a nově instalované v roce 1993 v patře nad křížovou chodbou, v horním ambitu rajského dvora. Jde o jednu z nejcennějších klášterních sbírek ve střední Evropě, obsahující soubory gotických maleb a plastik (jako Strahovská Madona, Sv. Barbora, Strahovský oltář od Mistra litoměřického oltáře aj.), dále skvosty rudolfinského malířství, českého baroka (K. Škréta, P. Brandl) či díla světových mistrů. Nejslavnějším obrazem strahovské sbírky bývala Růžencová slavnost od Albrechta Dürera, kterou zakoupil klášter v roce 1793 a vlastnil ji až do roku 1934. Nyní je originál v Národní galerii v Praze a Strahovská obrazárna vystavuje kopii od J. Grusse.

Za pozornost však stojí i bezprostřední okolí Strahovského kláštera. Z vyhlídkové cesty, jež vede Strahovskou zahradou po východním svahu Petřína, odbočují dřevěné schůdky vpravo vzhůru. Stoupají až na vyhlídku pod zahradnictvím, kde se tyčí socha z bílého mramoru – Panna Maria V exilu. Dílo bylo volně inspirováno sochou J. J. Bendla z mariánského sloupu, jenž až do roku 1918 stával na Staroměstském náměstí v Praze. Moderní „Our lady in Exil“ vytvořil v roce 1954 sochař Monteleone v Římě díky sbírce emigrantů ze Spojených států amerických. V květnu 1955 byla socha převezena do opatství Lisle u Chicaga a krajané se k ní modlili za pád komunismu. V devadesátých letech 20. století Panna Marie V Exilu našla domov u Strahovského kláštera a dne 7. 5. 1994 ji posvětil pražský arcibiskup Miloslav Vlk.

Podél Strahovské zahrady také dodnes vede příkrá, ale malebná ulice Úvoz (spojující Pohořelec s Malou Stranou), patřící k nejstarším i nejzajímavějším komunikacím v Praze. Současný název platí teprve od roku 1870 – starší původní pojmenování bylo Strahovská cesta, jelikož stoupala směrem ke Strahovskému klášteru, a od 14. století Hluboká cesta, což jistě nejlépe vystihovalo složitou terénní situaci.

A málokterá ulice v Praze mívala tak pestrou „sbírku“ strašidel, jako Úvoz! K nejznámějším patřil bezhlavý jezdec, jenž se údajně zjevoval každý pátek o půlnoci a cvalem projížděl Úvozem nahoru a dolů. Byl to prý zakletý kněz ze Strahovského kláštera, jenž kdysi nechtěl přerušit hříšnou hru v karty (či podle jiné verze předčasně opustit nedojedenou večeři) a zaopatřit umírajícího na Úvoze. Než se vypravil na cestu, uplynula celá hodina! Vsedl sice na koně a snažil se dohnat ztracený čas, ale marně – nemocný ubožák mezitím zemřel. Nehodný mnich ale božímu trestu neušel: jeho kůň klopýtl na nerovné ulici, jezdce shodil, a ten si na místě zlomil vaz. Hříšný strahovský kněz nenašel klid ani po smrti – musel strašit tam, kde se nejvíc provinil.
Ivana Mudrová