Česká republika je půvabnou zemí, jež na poměrně malé ploše soustřeďuje mnoho historických památek i přírodních krás. Zahraniční návštěvníci však nejčastěji míří do Prahy či do jejího blízkého okolí a často vůbec netuší, kolik dalších pozoruhodností nabízejí jednotlivé kraje, kterých je podle územně-správního členění celkem čtrnáct.

Malebný Pardubický kraj se rozprostírá na pomezí Čech a Moravy a jeho centrum – město Pardubice – leží přibližně sto kilometrů východně od Prahy. Nejsevernější část tohoto území již sousedí s Polskem. Čtyři okresy nesou jména čtyř významných měst, která se pyšní historickými památkami i jinými zajímavostmi; kromě již zmíněných Pardubic jsou to Chrudim, Svitavy a Ústí nad Orlicí. Z přírodního bohatství vynikají chráněné krajinné oblasti Železné hory a Žďárské vrchy, Králický Sněžník a okraj Orlických hor, lákající k pěším i cyklistickým výletům. Vyhledávanou rekreační oázou je vodní nádrž Seč.

Dominantu města Pardubic tvoří zámek, původně vodní hrad se zemními valy, vybudovaný pány z Pernštejna na přelomu 15. a 16. století. V interiérech se dochovaly fragmenty nejstarších renesančních nástěnných maleb v Čechách i kamenné portály, klenby a malované kazetové stropy. Uvnitř se nachází Východočeské muzeum a galerie s hodnotnými expozicemi (největší středoevropská sbírka pohlednic Orbis pictus, české sklo 20. století, zbraně aj.). Za zhlédnutí též stojí měšťanské domy na Pernštýnském náměstí (nejslavnější z nich nese jméno U Jonáše, podle reliéfu), chrám sv. Bartoloměje ze 16. století, gotický kostel Zvěstování P. Marie, radnice či Zelená brána. Z dalších památek tohoto okresu si připomeňme hrad Kunětickou Horu, tvrz Svojšice a židovský hřbitov se synagogou v Heřmanově Městci. A Lázně Bohdaneč nabízejí kromě léčivých slatinných koupelí i architektonické skvosty, jejichž autorem byl slavný Josef Gočár.

Také Chrudim – hlavní město stejnojmenného okresu, přezdívané „české Athény“ – upoutá zachovalým starým jádrem s řadou památek či muzeem loutek. Dalšími turistickými magnety jsou zříceniny Košumberk a Lichnice, zámek Slatiňany a soubor lidových staveb Vysočina ve skanzenu na Veselém kopci u Hlinska, zahrnující též objekty ve Svobodných Hamrech a hlineckou enklávu zvanou Betlém.

Pýchou okresu Svitavy je okouzlující město Litomyšl, rodiště velkého českého hudebního skladatele Bedřicha Smetany, pořádající i tradiční mezinárodní operní festival (letos jubilejní 50. ročník) zvaný Smetanova Litomyšl. Areál zdejšího renesančního zámku z druhé poloviny 16. století s unikátní sgrafitovou výzdobou je již od roku 1999 zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Také někdejší královské věnné město Polička, založené z podnětu Přemysla Otakara II. již ve 13. století, si zaslouží pozornost nejen kvůli historickým památkám. Již ve 14. století mělo dláždění a gotickou radnici a původní dřevěné a hrázděné domy se postupně přeměnily na kamenné. Další stavební změny přinesla renesance, avšak rozvíjející se město zle poznamenal požár roku 1613, trest za odboj proti Habsburkům v letech 1618–1620 i třicetiletá válka. Nový rozkvět nastal až v 18. století, kdy v Poličce vyrostla řada barokních památek. Pěkné domy i církevní stavby tomuto městu dodnes dodávají starobylý ráz, stejně jako zrekonstruovaný souvislý pás hradeb s okrouhlými baštami, náležející k nejzachovalejším ve střední Evropě.

Věž chrámu sv. Jakuba v Poličce je ovšem pamětihodná jinak: ukrývá světničku, kde se 8. prosince 1890 narodil další český hudební génius: Bohuslav Martinů, pozdější skvělý, světově proslulý skladatel. Jeho otec kromě ševcovské živnosti zastával i funkci pověžného (hlídače), který z výšky bedlivě střežil okolí, zda v blízkosti nevypukl požár.

V poličské věži malý Bohuslav Martinů prožil víc než dvanáct let svého dětství a později ji výstižně přirovnával k majáku. Přestože většinu tvůrčích let pobýval za hranicemi, vlasti se neodcizil a své domovině věnoval nejkrásnější díla. Do Poličky se vracel až do roku 1938 o prázdninách; později s rodinou a přáteli udržoval alespoň písemný styk. Na texty poličského rodáka básníka Miloslava Bureše vytvořil v letech 1956–1958 čtyři kantáty, věnované Vysočině – Otvírání studánek – a rodnému městu věnoval Hymnus k svatému Jakubu, zkomponovaný na text zdejšího děkana Jaroslava Daňka.

Slavného rodáka kromě rekonstruované rodné světničky a pamětní desky na kostele připomíná i pomník v parku a expozice v městském muzeu. Velký hudební skladatel je v Poličce též pochován: po boku rodičů, sourozenců a manželky na hřbitově u kostela sv. Michala.

Z dalších historických památek tohoto okresu stojí za zhlédnutí například hrad Svojanov, zřícenina Cimburk, židovská synagoga v Jevíčku či kalvárie u Moravské Třebové. I samotné město Svitavy má návštěvníkům co nabídnout; turisté ze zahraničí asi nejčastěji vyhledávají památník místního rodáka Oskara Schindlera (známého hlavně díky slavnému filmu Schindlerův seznam od amerického režiséra Spielberga) v parku poblíž jeho bývalého domu s nápisem: Nezapomenutelnému zachránci životů 1200 pronásledovaných Židů.

Půvabnou, dosud poněkud opomíjenou perličkou okresu Ústí nad Orlicí je areál bývalého barokního poutního místa a lázní u Vraclavi. Obec se ukrývá v romantickém údolí v podhůří Orlických hor, zhruba pět kilometrů severozápadně od města Vysoké Mýto. Dějiny těchto míst sahají hluboko do minulosti: již v 11. století se zde rozkládalo významné přemyslovské hradiště, původně pojmenované Vratislav, jež střežilo důležitou Trstenickou stezku, směřující z Čech na Moravu. Do dějin se krvavě zapsalo v roce 1108, kdy tu byl na příkaz knížete Svatopluka usmrcen Vršovec Mutina (poté následovalo vraždění dalších příslušníků rodu Vršovců). Správním střediskem Vraclav zůstala do poloviny 13. století, kdy tuto funkci převzalo Vysoké Mýto.

Vydatný přírodní pramen prýštící na úpatí ostrohu, na kterém se rozkládalo hradiště, byl považován za posvátný již v pohanských časech, ale v době baroka se opět stal vyhledávaným pro údajně léčivou moc. Nejprve zde vyrostla prostá kaple a později poustevna, lidové zvaná Fráterka. Nyní na jejím místě stojí roubené dřevěné stavení s věžičkou, zrekonstruované v šedesátých letech 20. století (uvnitř spatříme i figurínu poustevníka). V letech 1711–1719 vznikly u pramene zděné lázně s kotli na vodu a několika koupelnami. Zlatou érou byla dvacátá léta 18. století, kdy přibyla nová dřevená budova. V 19. století bylo založeno sdruženi Lázeňská jednota. Jelikož původní církevní stavby nepostačovaly přílivu poutníků, bylo už ve druhém desetiletí 18. století rozhodnuto o stavbě nového kostela sv. Mikuláše. Autorem velkolepého barokního projektu, realizovaného v letech 1724–1730, byl architekt Carlo Antonio Canevalle. V letech 1976–1996 byl zchátralý objekt rekonstruován a v interiérech umístěna expozice barokních soch z bývalé Křížové cesty, směřující z Králík do Hedče. Původně stávaly v otevřených kapličkách, kde bohužel značně trpěly; v šedesátých letech 20. století byly sneseny a uloženy v kapli kláštera. Vlhko a plíseň pak téměř dokonaly dílo zkázy, ale naštěstí jim pozdější odborná restaurace, dokončená v roce 1982, alespoň zčásti navrátila původní vzhled. Tyto jedinečné sochařské a řezbářské práce vytvořil kolem roku 1740 neznámý barokní umělec, označovaný jako Mistr rozlámaných záhybů. Znázorňují biblické scény s motivy mučení, úzkosti a smrti. Díla tohoto anonymního tvůrce jsou řazena na úroveň takových sochařských mistrů, jakými byli M. B. Braun či F. M. Brokof, a patří ke zlatým hřebům prohlídky vraclavského areálu.

Za návštěvu ovšem stojí i hlavní město okresu – Ústí nad Orlicí se svými pamětihodnostmi (barokní chrám P. Marie, mariánský sloup z 18. století, secesní Hernychova vila – muzeum s expozicí betlémů), dále hrad Litice či zřícenina Lanšperk. Z technických památek vyniká dělostřelecká podzemní tvrz Bouda, postavená v letech 1935–1938 v blízkosti obce Těchonín, nyní Muzeum československého opevnění.

Ivana Mudrová