Svatý Jan Nepomucký

Stříbrný náhrobek v ochozu naproti Vlašimské kapli (sv. Erharda a Otýlie, sv. Jana Nepomuckého) patří k nejhonosnějším ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Podle návrhu J. E. Fischera z Erlachu a modelu A. Corradiniho jej nad hrobem sv. Jana Nepomuckého zhotovil vídeñský zlatník Josef Würth v letech 1733–1736. Světec klečí nahoře na víku rakve, již drží dva andělé, andílek ukazuje relikvii jeho jazyka. Stříbrné vázy a alegorie Síly, Moudrosti, Mlčenlivosti a Spravedlnosti provedl pražský zlatník Josef Seitz (1746). Baldachýn nesený anděly věnovala Marie Terezie (1771).

Na toto místo v katedrále však nebylo Janovo tělo pohřbeno hned po mučednické smrti 20. března 1393. Bylo nalezeno pravděpodobně necelý měsíc po vhození do Vltavy, v záhybu řeky na mělčině, a vzhledem k neklidné situaci dočasně pohřbeno v blízkosti v kostele sv. Kříže Většího. Až asi v roce 1396 tělo přenesli do hrobu v ochozu rozestavěné katedrály. Hrob byl uzavřen mramorovým kamenem, na němž bylo vyryto Janovo jméno.

Jan z Pomuku se narodil pravděpodobně mezi lety 1340–1350 v Pomuku v jihozápadních Čechách, trhové vsi nedaleko stejnojmenného cisterciáckého kláštera, jejíž jméno se již tehdy pro rozlišení uvádělo jako ne-Pomuk; po zničení kláštera husity zůstal jen Nepomuk.

V roce 1369 je Jan uváděn jako notář, který působil v arcibiskupské kanceláři; za úředníka své kanceláře ho jmenoval arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Tento arcibiskup založil roku 1367 kapli sv. Erharda a Otýlie na jednom z předních míst v rozestavěné katedrále a nechal ji s velkými náklady umělecky vyzdobit. Po smrti Jana Očka v roce 1380 se stal oltářníkem v této kapli Jan z Pomuku, který byl mezitím vysvěcen. V té době také obdržel faru u sv. Havla. V roce 1381 se stal bakalářem práva.

Krátce poté se Jan z Pomuku odebral na slavnou univerzitu v italské Padově, kde strávil na studiích celkem pět let. V roce 1386 tam vykonával funkci rektora zaalpských studentů a o rok později dosáhl doktorátu církevního práva. Vzdal se oltářnictví v katedrále a od arcibiskupa Jana z Jenštejna obdržel kanonikát u sv. Jiljí.

Po návratu do Prahy se stal kanovníkem vyšehradské kapituly a vzdal se kanovnictví u sv. Jiljí. Na podzim roku 1389 jmenoval arcibiskup Jan z Jenštejna Jana z Pomuku svým generálním vikářem. V roce 1390 byl ustanoven žateckým arcijáhnem.

Situace v zemi byla v té době složitá. Papežský rozkol vyvolal názorové neshody mezi arcibiskupem a králem Václavem IV. Králova rada usilovala o naprosté podrobení církve královské moci v českých zemích. V roce 1392 některé události ještě rozpory mezi králem a arcibiskupem vystupňovaly a Jan z Jenštejna učinil poslední pokus – předal králi písemnou stížnost. Odpověď však nepřicházela a stížnost jen povzbudila královy milce a rádce k přípravě arcibiskupovy zkázy. Další události, kdy arcibiskup neustoupil ze svých zásad, aby přijal nespravedlivé a protiprávní řešení, vzbudily opět králův nepříčetný hněv – dokonce prohlásil, že arcibiskupa a jeho úředníky utopí a zabije. Nakonec byla mezi členy královské rady a arcibiskupovými rádci uzavřena dohoda o řešení některých sporů a sjednána schůzka krále s arcibiskupem k jejímu slavnostnímu potvrzení. Setkání se uskutečnilo 20. března 1393 v ranních hodinách u malostranské mostecké věže pod širým nebem. V arcibiskupově doprovodu byl i generální vikář Jan z Pomuku, krále doprovázela jeho rada, která měla velký podíl na nepřátelství obou mužů. Když arcibiskup opět žádal krále, aby nevěřil falešným zprávám, ten vybuchl hněvem a rozkázal arcibiskupa a jeho úředníky zajmout a odvést do kapitulní síně na Hrad. Arcibiskupovi se však podařilo uniknout a vrátit se do svého sídla. Čtyři zajatce z Jenštejnova doprovodu pak král podrobil výslechu. Zřejmě však nezjistil, co chtěl vědět, a znovu se rozhněval. Zajatce pak vedli na Staroměstskou radnici, a odtud tři z nich, včetně Jana z Pomuku, do soudcova domu blízko kostela sv. Havla, kde byla mučidla. Mučeni byli nakonec jen dva – Mikuláš Puchník a Jan z Pomuku. Ten byl natahován na skřipec a poté ho vzteklý, zřejmě opilý král sám pálil pochodní, že měl propálený celý bok a omdléval. Teprve pak si mučitelé uvědomili, že celou věc bude třeba nějak utajit, vždyť násilí na vysokých duchovních, kteří se ničeho nedopustili, bylo protiprávní. Zajatci museli přísahat, že nikdy neřeknou, že byli zajati a mučeni. Ovšem polomrtvý Jan z Pomuku už zřejmě nebyl schopen přísahu vykonat. Tak ho s rukama za zády a roubíkem v ústech vláčeli ulicemi na most, kde ho svázaného do kozelce svrhli kolem deváté hodiny večer do Vltavy. A tak zatímco ostatní přežili, Jan z Pomuku takto krutě skončil svou životní pouť. Proč se právě on stal obětí? Řekl prý Václavu IV. mimo jiné, že jen ten je hoden jména krále, kdo dobře vládne. Janovo setrvání při arcibiskupovi a obhajoba práv církve rovněž byly už dost pádné důvody. A snad také, že nechtěl králi vyzradit zpovědní tajemství. Řada skutečností nasvědčuje tomu, že Václav IV. chtěl rozloučit své manželství se Žofií Bavorskou, ale vina měla padnout na královnu, a tak chtěl král slyšet před svědky od jejího zpovědníka, co věděl o její údajné nevěře. Mučení Jana z Pomuku nebylo trestem, nýbrž výslechem, při němž ani za cenu ztráty života nechtěl Jan králi cosi vyjevit...

Janova smrt ve vltavských vodách byla smutným závěrem marného boje arcibiskupa proti úsilí světské moci o podrobení církve. Proto ho Jan z Jenštejna neváhal ve své stížnosti papeži nazvat svatým mučedníkem.

Po více než třech stoletích, v roce 1721, byl Jan Nepomucký prohlášen za blahoslaveného, v roce 1729 za svatého. Oslavy jeho svatořečení v Praze byly velkolepé a trvaly několik dnů (9.–16. 10. 1729). Nechyběly mše, slavnostní průvod, nádherná výzdoba, osvětlení hořícími pochodněmi, byla složena i opera.

Jan z Pomuku vytrpěl smrt ze všech českých světců nejstrašnější. Tento mlčenlivý muž zemřel jako oběť svědomitého konání svých povinností.

Svatý Prokop

V kapli Všech svatých, přiléhající ke Starému královskému paláci, je hrob sv. Prokopa, poustevníka a opata, který je uctívám jako český patron. Nynější náhrobek vznikl v roce 1738 a byla to již několikátá podoba hrobu tohoto světce. Původně byl sv. Prokop pohřben v kostele P. Marie v Sázavském klášteře, který sám založil a kde v roce 1053 zemřel. Obsah světcova hrobu na Sázavě byl vyzdvižen v roce 1588 a slavnostně uložen uprostřed presbyteria kostela Všech svatých na Pražském hradě. Kostel totiž při požáru v roce 1541 vyhořel a až po roce 1583 byl obnoven zásluhou kněžny Alžběty, sestry císaře Rudolfa II. U příležitosti nového vysvěcení bylo potřeba zde uložit ostatky významného světce. Původní náhrobek zřejmě zdobily malby B. Sprangera a H. von Aachena, kteří v té době působili na dvoře císaře Rudolfa II. a pracovali na oltářních obrazech pro kapli.

V roce 1738 nechal děkan J. A. Widman zhotovit nový náhrobek, se sochou světce na vrcholu, s reliéfem scény setkání sv. Prokopa s knížetem Oldřichem a andílky a alegorickými sochami po stranách. Když kaple začala sloužit pro modlitbu obyvatelkám Ústavu šlechtičen, který zřídila císařovna Marie Terezie v přilehlém Rožmberském paláci, byl Prokopův hrob v roce 1768 přemístěn k severní stěně kostela, aby nepřekážel ve výhledu; zde stojí dodnes. Náhrobek byl několikrát obnovován.

Po svatořečení opata Prokopa byly některé světcovy kosti odděleny od ostatních a uchovávaly se na různých místech. Antropologickým a lékařským výzkumem bylo zjištěno, že autentické Prokopovy ostatky jsou části kostry uložené v relikviáři kostela Všech svatých na Pražském hradě – dva zlomky lebky, a pak ještě v kostele sv. Petra a Pavla v Broumově a v kostele P. Marie na Sázavě.

Svatý Prokop je podle historika Jiřího Slámy prvním českým svatým, který není mučedníkem, a také náš první světec, který nepochází z vládnoucího či významného velmožského rodu. O jeho životě se dochovalo jen velmi málo věrohodných zpráv. Hlavním pramenem informací o něm je tak zvaná Menší legenda (Vita minor), která vznikla v Sázavském klášteře někdy na konci 11. či v první polovině 12. století. Podle ní opat Prokop, národností Čech, působil jako světský kněz, jenž měl ženu i dítě. Byl vzdělán ve slovanském písmu. Avšak po čase z lásky ke Kristu odešel do odlehlé pustiny, do jeskyně nad řekou Sázavou blízko Kouřimi, kde vedl zbožný život. Přicházelo k němu mnoho věřících, kteří rovněž toužili zříci se světa a žít v pokoře společně s ním. Prokop proto postavil baziliku zasvěcenou Panně Marii a sv. Janu Křtiteli a se svými druhy žil zbožný život podle řehole sv. Benedikta. Prokop zůstal pouze jedním z bratří, odmítal jakoukoli jinou roli. Pověst o jeho svatosti se dostala až ke knížeti Břetislavovi. Ten jej spolu s velmoži navštívil, přes jeho odpor vysvětil na opata kláštera, který zajistil donací několika osad a pozemků. Prokop pak klášter spravoval až do své smrti v roce 1053, když předtím ještě určil své nástupce, syna Jimrama a synovce Víta. Tělo zakladatele kláštera bylo uloženo v klášterním kostele P. Marie v Sázavě.