 V areálu
Pražského hradu se setkáme s mnohými připomínkami osobností, jež se staly
svatými či získaly úlohu patronů a ochránců země. Jejich vliv na naši historii
byl často velmi významný a pociťujeme ho dodnes. Patří mezi ně sv. Ludmila, sv.
Václav, sv. Vojtěch, sv. Prokop a sv. Jan Nepomucký.
V bazilice
sv. Jiří na její jižní straně, oddělena mramorovým zábradlím, se nachází kaple
sv. Ludmily. Její stavba byla zahájena ve 13. století. Uprostřed stojí náhrobek
kněžny, sestavený z různě starých částí. Horní deska, na níž spočívá
postava světice, spolu s postranními deskami s drobnými reliéfy
svatých, pochází ze 14. století. Ostatky kněžny Ludmily však v bazilice
nalezly své místo již v roce 925, ale byly uloženy pravděpodobně na jiném
místě.
„Kněžna
Ludmila se stala první světicí českého a vůbec slovanského lidu...“, píše
Václav Chaloupecký ve stati z roku 1940. Její život a skutky zachycují
legendy a některé zprávy. Z nich se dovídáme, že se narodila asi roku 860 a byla dcerou Slavibora, knížete
země srbské (Horní Lužice), jež tehdy sousedila s Čechami. Jako velice
mladičká byla roku 874 provdána za přemyslovského knížete Čechů Bořivoje. Oba
byli ještě pohané, ale Bořivoj asi roku 882–874 přijal křest od moravského
arcibiskupa Metoděje, který krátce na to pokřtil i Ludmilu, z níž se stala
velice horlivá a vroucí křesťanka. Bořivoj také přenesl sídlo přemyslovských
knížat z Levého Hradce na pražské hradiště, kde nechal postavit první
kostel, zasvěcený Panně Marii. Od té doby byl rozrůstající se Pražský hrad
sídlem českých panovníků a je jím dodnes.
Ve
šťastném manželství Ludmily a Bořivoje se narodili tři synové a tři dcery. Po
smrti Bořivoje (asi roku 889) vládl jejich syn Spytihněv a pak Vratislav. Kněžna Ludmila však velice bedlivě sledovala
vývoj událostí a podle potřeby do něj zasahovala. Po smrti knížete Vratislava
(roku 921) čeští velmožové rozhodli, že za nezletilého Václava bude vládnout
jeho matka Drahomíra a babičce Ludmile svěřili Václava i Boleslava na
vychování; tím Ludmila získala i určitý podíl na vládě. Mezi Ludmilou a její
snachou Drahomírou však vznikl rozpor – Ludmila zdůrazňovala spojenectví
českého křesťanského státu s křesťanskou říší německou, Drahomíra se
přikláněla ke spojenectví s pohanskými Lutici. Ludmila musela odejít
z Prahy na Tetín. Avšak Drahomíra, aby si skutečně zajistila svou vládu,
nechala jedenašedesátiletou Ludmilu 16. září roku 921 zavraždit. Vikinští rádci
Drahomíry Tuna a Gomon ji uškrtili provazem nebo jejím vlastním závojem. Avšak
politické rozpory tím neskončily a pokračovaly i za vlády knížete Václava.
Po
své smrti žila dál Ludmila jako světice a mučednice v legendách. Její
vnuk, kníže Václav, nechal její ostatky v roce 925 přenést z Tetína
do Prahy, kde byly uloženy v bazilice sv. Jiří. O svatořečení tehdy
rozhodovala hlavně vůle knížete, souhlas
arcibiskupa a zbožná úcta lidu. Ke křesťanským ctnostem pak přistupovaly i divy
a zázraky. Z Ludmilina hrobu už na Tetíně prý vycházela líbezná vůně,
nemocní se tam uzdravovali, a její tělo i roucho byly nalezeny neporušené...
Pravděpodobně ještě za Václavova života byla sepsána legenda o životě a smrti
kněžny Ludmily, která se však nedochovala, na jejím základě ale byly později
napsány další legendy. Z křesťanské mučednice se stala národní světice a
symbol.
Nejčastějším
námětem uměleckých památek na Pražském hradě je kníže Václav, patron a ochránce
české země. Hradní průvodkyně Jana Janoušková jich napočítala celkem 33 - jsou
to hlavně ty, které můžeme vidět při procházce Hradem. Nejvíce obrazů, soch a
dalších děl zobrazujících sv. Václava najdeme ve Svatovítské katedrále -
třiadvacet. K nejkrásnějším patří gotická socha světce na římse nad
hlavním oltářem ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály, s mistrovskou
značkou rodu Parléřů, zhotovená pravděpodobně kolem roku 1373. Kníže Václav se narodil pravděpodobně
v roce 907 nebo 908. V té době vládl ještě jeho strýc Spytihněv,
který však neměl mužské potomky a tak Václavově výchově jako jeho nástupci
musela být věnována velká pozornost. Jeho bratr Boleslav se narodil mezi lety 915–921.
Velký vliv na Václavovu a pak i Boleslavovu výchovu měla babička Ludmila, která
bratry dala učit slovanskému jazyku, Písmu a liturgii a vzdělávala je rovněž ve
smyslu křesťanských ctností. Václav byl však vychováván také jako budoucí
panovník v nezbytných dovednostech. Jeho příprava na vládu vyvrcholila
obřadem postřižin – prvního stříhání vlasů – který se odehrál v roce 915 v
kostele Panny Marie na Pražském hradě za účasti biskupa. Tímto obřadem byl snad
mladý Václav představen jako nástupce svého otce, knížete Vratislava.
Když
Václavova matka Drahomíra nechala zavraždit svou tchyni Ludmilu, mohla svobodně
vládnout jako regentka. Kníže Václav začal sám skutečně vládnout mezi lety
922–925. Z prvních skutků Václavova
panování je v legendách uváděné přenesení ostatků jeho babičky Ludmily
z Tetína do Prahy v roce 925. Nebylo to jen kvůli úctě
k milovanému člověku, která u Václava jistě také hrála roli, ale i z politických
důvodů – k posílení christianizace země. Tímto vlastně prvním pokusem o
svatořečení Ludmily získali Přemyslovci první světici.
V legendách
o sv. Václavovi jsou vesměs zdůrazňovány jeho kladné vlastnosti a zbožnost,
avšak ze strany jeho odpůrců nebyly vždy přijímány s důvěrou. Ani jeho
asketický způsob života – chodil prý bos a v mnišském oděvu – se velmožům
nelíbil. Jako vladař vystupoval ale i jinak – byl „v přemnohých bitvách
vítězem“, uměl být rázným a rozhodným. V roce 929 vtrhl do Čech saský Jindřich
I., zřejmě i s bavorským vévodou Arnulfem. Dostali se až k hradu
Praze, kde vládl kníže Václav, a ten se Jindřichovi podal. Udržel si však
panovnickou svrchovanost a začal rozvíjet cílevědomou politiku, směřující
k dosažení silnějšího postavení Čech v proměňující se Evropě.
Posiloval také postavení církve. Prosaská církevní politika se však nesetkala
s pochopením u velmožů a jeho odpůrcem se stal i jeho bratr Boleslav,
který sám usiloval o získání moci. Spor mezi bratry skončil zavražděním knížete
Václava na Staré Boleslavi 28. září roku 935.
Legendy
uvádí dosti konkrétní popis vraždy, i když s určitými rozdíly. Kníže Václav
se ve Staré Boleslavi, kde sídlil jeho bratr, zúčastnil hostiny, buď na
oslavu sv. Kosmy a Damiána, či posvěcení kostela... Po oslavách se Václav chtěl
vrátit domů, ale bratr jej přemlouval, aby zůstal. Když šel Václav druhý den
časně ráno do kostela, Boleslav jej dostihl a tasil meč. Václav jej však
přemohl, ale Boleslavovi stoupenci knížete nakonec v chrámových dveřích
zabili.
Václavovo
tělo pohřbili v Boleslavi v kostele sv. Kosmy a Damiána a na místě
vraždy se začaly dít zázraky. Po třech letech, asi roku 938, byly jeho ostatky
přeneseny z Boleslavi na Pražský hrad, do baziliky sv. Víta, kterou kníže
sám vystavěl. Nad jeho hrobem byl vybudován oltář. Při všech přestavbách zůstal
Václavův hrob na stejném místě. Při stavbě gotické katedrály za Karla IV. ve
14. století se hrob světce stal součástí nádherně vyzdobené kaple sv. Václava a
je tomu tak dodnes. Boleslavovi se pak podařilo upevnit a rozšířit český stát,
který existuje již více než 1000 let...
Po
své smrti nastoupil kníže Václav cestu věčné slávy světce a zemského ochránce.
Vyprávění o jeho životě a smrti, doprovázená vírou v zázraky, jež činil,
dostala brzy literární formu ve staroslověnštině i v latině. Kníže se
postupně proměňoval z ochránce vládnoucí dynastie na trvalého dědice a
patrona české země, jak dokládají písemné prameny i vyobrazení na mincích a
pečetích. S pomocí knížete Václava česká vojska vítězila v důležitých
bitvách. Světec se těšil zájmu a úctě všech panovníků, včetně Habsburků,
nejvíce se však o podporu svatováclavské tradice zasloužil císař Karel IV.
Nechal nejen zhotovit nádhernou královskou korunu, již daroval lebce sv.
Václava, pod jeho ochranu dal i nově založenou univerzitu, ale napsal i novou
legendu o jeho životě. Ta se stala předlohou pro cyklus nástěnných maleb
v nově vybudované Svatováclavské kapli ve Svatovítské katedrále.
Hana Pešinová
| 
