Černínové a Černínský palác

Cesta z Pohořelce na Pražský hrad vede kolem Strahovského kláštera, starobylých domů, a také přes Loretánské náměstí. Stojí zde půvabná stavba Lorety a kapucínský klášter s kostelem Panny Marie Andělské, náměstí však dominuje monumentální stavba Černínského paláce. Dnes v jeho objektu sídlí Ministerstvo zahraničních věcí České republiky a není běžně přístupný, pro svou výjimečnost však stojí za zastavení. Jeho stavebníkem byl příslušník rodu Černínů, Humprecht Černín z Chudenic.

Rod Černínů

Staročeský rod Černínů je jedinou dosud žijící větví Drslaviců, předního panského rozrodu na Plzeňsku. Své původní sídlo měli Černínové v Chudenicích na Klatovsku. Jsou doloženi již na počátku 12. století. V letech 1193–1212 je zmiňován Černín – nejvyšší komorník Království českého, který byl za věrnost zapuzené královně Adéle potrestán ztrátou úřadu i statků a musel opustit zemi. Jeho příbuzní prý založili Chudenice, kde kolem roku 1200 Drslav postavil kostel. K Černínům z Chudenic náležel zřejmě biskup Protiva, připomínaný roku 1355, v době císaře Karla IV. Rod se postupně rozdělil do několika větví – na Radnicích, na Tasnovicích, chudenická, na Nedrahovicích, a později vznikly ještě další. V 16. století byli Černínové povýšeni do panského stavu. Z chudenické větve vynikl Humprecht Černín (1525–1601), který byl hejtmanem Pražského hradu a podkomořím věnných a královských měst v Čechách. Mezi příslušníky rodu byli katolíci i protestanti.
„Praotcem“ nynějších Černínů byl Jan Černín na Nedrahovicích. Jeho syn Jan, hejtman Pražského hradu a císařský rada, byl v roce 1621 popraven na Staroměstském náměstí spolu s dalšími českými pány – účastníky stavovského povstání roku 1618. Byl obviněn, že pustil do Hradu příslušníky českých stavů, kteří svrhli místodržící (tím začalo stavovské povstání, které bylo počátkem třicetileté války v Evropě). Janův bratr Heřman podnikl už jako mladík cestu do Jeruzaléma spolu s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic (jenž byl pak v roce 1621 rovněž popraven). Heřman zůstal katolíkem a císař Ferdinand II. jej roku 1627 povýšil do hraběcího stavu. Z konfiskací popravených českých pánů pak zakoupil řadu panství – Černínové vlastnili kromě jiného Andělskou Horu, Petrohrad, Nejdek, Švihov, Kozel, Kost. Velký vzestup pro Černíny znamenalo získání jindřichohradeckého panství z dědictví Slavatů.
K významným pokračovatelům rodu patřil Humprecht Jan Černín, královský místodržící a vyslanec v Benátkách. Právě on byl stavebníkem hradčanského Černínského paláce. Z dalších příslušníků rodu vynikl Jan Rudolf (1757–1845), milovník věd a umění, který kromě jiného založil nádherný park v Krásném Dvoře. Jeho syn Eugen Karel Černín z Chudenic zřídil archiv v Jindřichově Hradci, založil ústav pro vdovy a sirotky i pro chudé dělníky.
V České republice byl Černínům po roce 1945 a pak také po roce 1948 zabrán majetek. Většina rodových příslušníků prožila trpké chvíle a všichni odešli do ciziny – zůstal zde jen Děpold Černín s rodinou – prý jako „špatné svědomí režimu“. Rod žije v několika větvích v různých zemích. Na rodinném setkání uspořádaném v roce 1966 se údajně sešlo přes 100 členů rodu.

Černínský palác na Hradčanech

Stavba Černínského paláce, lemující celou západní stranu Loretánského náměstí, nemá ve své monumentalitě v městské zástavbě obdoby. Snad ani v Římě není městské šlechtické sídlo, s vlastní palácovou zahradou, takových rozměrů. Palác stojí na místě zbouraných měšťanských domů, které tvořily dvě ulice. Byl mezi nimi také dům, který postavil a v letech 1571–1578 obýval dvorní architekt Bonifác Wolmut.
Stavebník paláce Humprecht Jan Černín z Chudenic (1628–1672) patřil ve své době k nejbohatším šlechticům v Českém království. Byl vzdělaný, proslul kromě jiného jako diplomat ve službách Habsburků, působil jako vyslanec v Benátkách. Měl vřelý vztah k Praze, sídlu českých králů, kterou zvolil za rezidenci svého rodu. Jsou známé jeho dopisy z cest matce Zuzaně a také její dopisy, které vynikají krásným českým jazykem.
Když se Humprecht Černín rozhodl pro stavbu reprezentativního paláce na Hradčanech, hledal vhodného architekta v Itálii. Snažil se získat v Římě L. Berniniho, autora arkád na náměstí před chrámem sv. Petra ve Vatikánu. Nakonec se tvůrcem stavby, vyrůstající v letech 1669–1697, stal italský architekt Francesco Caratti (do roku 1677). Jeho pokračovateli a spolutvůrci byli G. Maderna, D. E. Rossi, který se podílel také na malířské výzdobě, G. Alliprandi a další.
Palác udivuje svou mohutností, vynikající nad veškeré okolí. Je vrcholným dílem klasicistní manýristické architektury, dotvořené pak v pozdním baroku. Čtyři palácová obvodová křídla obklopují arkádové nádvoří, rozdělené středním křídlem na dvě části. Křídla v zadních částech zůstala vcelku prostá, v duchu filozofie hraběte Humprechta – to, co nereprezentuje na veřejnosti, nemusí být prvořadé kvality.
Vzorem pro ohromující hlavní průčelí paláce na východní straně, dlouhé 140 metrů, byla díla italského architekta A. Palladia v severní Itálii. Třípatrovou fasádu člení řada třiceti impozantních polosloupů s hlavicemi s maskami, stojících na pilastrech s diamantovou bosáží omítky v přízemní části. Průčelí člení dva pozdně barokní portály a portikus nesoucí balkon. Na výzdobě paláce se podílela řada vynikajících umělců.
V interiérech palác ukrývá monumentální reprezentační sál, prostupující přes dvě patra. Jeho využití však neodpovídalo původním záměrům, a tak zde byla na konci 17. století umístěna obrazárna, kterou podle dobových zpráv obdivovali i cizinci.
Dvacet let po dokončení objektu přistoupil vnuk Humprechta Černína, F. J. Černín, k dovršení stavby a jejímu přizpůsobení novým požadavkům vrcholně barokní doby. Hlavním stavitelem v této etapě byl architekt F. M. Kaňka, jeho spolupracovníky nejpřednější umělci té doby, malíři P. Brandl, V. V. Reiner, sochař Matyáš Braun a další. V průčelním křídle zřídil Kaňka roku 1717 za účasti řady vynikajících umělců sedm parádních pokojů, jídelnu, knihovnu a kapli. Vrcholem Kaňkových úprav bylo nové monumentální schodiště, vystavěné roku 1718 ve vybouraném středním křídle stavby. Na jeho klenbě vymaloval malíř V. V. Reiner úžasnou fresku Pád Titánů. Zábradlí schodiště vyzdobil roku 1718 sochař M. B. Braun skupinami puttů – světlonošů, roku 1719 vázami a do sloupového vestibulu zhotovil skupinu Merkura, Androniky a Kupida. V letech 1718–1723 vybudoval F. M. Kaňka na severní straně paláce nově stylově dokonalou zahradu se dvěma bazény a oranžerií. O její osázení se postaral zahradník M. I. Lenoch.
Palác byl zařízený pařížskými a bruselskými tapiseriemi, čínskými hedvábnými čalouny, francouzským nábytkem, míšeňským a čínským porcelánem, českým sklem a množstvím obrazů. Toto vznešené evropské aristokratické sídlo přitahovalo zájem i mnoha cizích cestovatelů.
Udržování tak ohromného objektu však bylo pro rodinu velmi náročné. Roku 1742 palác zpustošila francouzská a bavorská vojska a bylo potřeba ho opravit. Architekt A. Lurago navrhl nové portály a sálový balkon (1747–1749), vytvořil novou oranžerii, vznikla socha Herkula od I. Platzera, jehož další plastiky ozdobily i schodiště.
Velké škody palác opět utrpěl roku 1757 od pruských vojsk. Přes veškeré snahy o jeho opravy začal chátrat. Od roku 1777 již nebyl trvale obýván. Konaly se zde příležitostné slavnosti (ples ke korunovaci Leopolda II. na českého krále), byly zde byty, lazaret, chudinský útulek a podobně. Černínové palác roku 1851 prodali. Sloužil jako kasárna až do roku 1923. Po vzniku Československa v roce 1918 palác zakoupil stát pro potřeby ministerstva zahraničí. V letech 1928–1932 prošel objekt rekonstrukcí podle projektu architekta Pavla Janáka. Záměrem bylo navrácení podoby paláci podle původních plánů Carattiho z jindřichohradeckého archivu.
Dne 10. března 1948 zemřel po pádu z okna svého služebního bytu v Černínském paláci tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Situace v zemi byla po komunistickém převratu 25. 2. 1948 nesmírně složitá a dodnes není zcela vyjasněno, zda si ministr vzal život dobrovolně, či zda se stal obětí politických tahů. Po pádu komunistického režimu (1989) byla v Černínském paláci 1. 7. 1991 ukončena Varšavská smlouva – vojenský pakt někdejších socialistických států.
Veřejnost má možnost prohlédnout si reprezentační prostory paláce, včetně bytu Jana Masaryka, v Den otevřených dveří, který se však koná zatím nepravidelně. Bývá to u příležitosti státního svátku kolem 28. října.

Gallasové, Clam-Gallasové a Clam-Gallasův palác

Na Starém Městě pražském se v trase někdejší Královské cesty, v drobnější městské zástavbě středověkého typu, vynořuje monumentální budova barokního šlechtického sídla – Clam-Gallasovského paláce. Svému okolí se zcela vymyká svou velikostí i ztvárněním. Jeho stavebník, hrabě Jan Václav Gallas, nepatřil ke staré domácí šlechtě, ale krásný palác, který nechal v Praze postavit na začátku 18. století, mohou návštěvníci obdivovat dodnes.

Gallasové a Clam-Gallasové
          Rod Gallasů má své kořeny v Tridentsku, kde náležel k nižší šlechtě. O společenský i majetkový vzestup rodu se zasloužil Matyáš Gallas (1588-1647), jehož úspěšná vojenská kariéra měla pozoruhodný průběh. V roce 1629 nastoupil do služeb českého šlechtice, slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna, který mu nabídl generálskou hodnost. V tehdejší válce o mantovské dědictví připadl Gallasovi značný podíl válečné kořisti, byl povýšen do hraběcího stavu a Valdštejn mu udělil další vojenské hodnosti. Když však Valdštejnovi začalo ze strany vídeňského dvora hrozit nebezpečí, Gallas se včas obrátil proti němu a stal se jedním z iniciátorů jeho odstranění v roce 1634. Jako odměnu za svou věrnost císaři získal četné další statky – například z obrovského majetku Albrechta z Valdštejna panství Frýdlant a Liberec, patřily mu i Smiřice, po Vilémovi Kinském, který byl Valdštejnovým přítelem a byl v Chebu spolu s ním zavražděn, staroměstský palác v Praze a další nemovitosti. Gallasům a později Clam Gallasům patřil pak také Grabštejn, Lemberk, Lázně Libverda
          Potomci Matyáše Gallase se pak většinou usadili v Čechách a splynuli se zdejším prostředím. Nejstarší syn František Ferdinand (1635-1697) získal v Praze vzdělání a navázal kontakty s pražskými umělci a učenci; dodnes se dochovala část jeho knihovny. Také zaměstnával malíře – mezi nimi Karla Škrétu. Se svou ženou Johanou založil při tradiční mariánském poutním místě v Hejnicích františkánský klášter, kde byla zbudována i rodinná hrobka Gallasů.
Pokračovatelem rodu se jako jediný stal syn Františka Ferdinanda Jan Václav (1671-1719). Zastával řadu významných funkcí u dvora i v diplomatických službách, byl vyslancem v Londýně, v Římě, roku 1719 byl jmenován vicekrálem Neapole; krátce na to však zemřel. Právě Jan Václav zahájil v Praze nákladnou stavbu staroměstského paláce.
Václavův syn Filip Josef (narozen 1703) byl posledním mužským potomkem rodu Gallasů. Také on zastával vysoké funkce – k vrcholům náležela hodnost nejvyššího českého hofmistra. Věnoval se dostavbě a výzdobě pražského paláce a založil košířskou zahradu Klamovku. Miloval přírodu a hudbu, sám hrál na fortepiano. Zemřel roku 1757 a jeho majetek i erb přešly na jeho synovce Kristiána Filipa z Clamu (1748-1805), který spojil obě jména a založil tak rod Clam-Gallasů. Jeho příslušníci navazovali na odkaz strýce Filipa Josefa Gallase a osvědčili se v dvorské politice, ve vojenské kariéře i v umění.
          Rodová mužská linie pokračovala opět jediným Clam-Gallasem – Kristiánem Kryštofem. (1771-1838), nejstarším synem Kristiána Filipa. Se svou manželkou pořádali koncerty i divadelní představení v Praze i v Liberci či na Frýdlantu, hrabě sám také maloval.
          Opět jediným pokračovatelem rodu se stal Kristiánův syn Eduard (1805-1891), který během své nevšední kariéry dokonce získal Řád zlatého rouna. Posledním mužským potomkem Clam-Gallasů byl Eduardův syn František (1854-1930). Měl sedm dcer, které však zejména v důsledku společenských změn žily spolu se svými rodinami v různých zemích.

Palác v Praze

           Když roku 1634 získal generál Matyáš Gallas odměnou za svůj podíl na odstranění Albrechta z Valdštejna mimo jiné dům na Starém Městě v Praze, zkonfiskovaný Vilému Kinskému, určitě netušil, že na jeho místě vyroste jeden z nejkrásnějších barokních paláců ve střední Evropě. I když různé úpravy tohoto nového pražského sídla rodu probíhaly od počátku, k jeho radikální přestavbě přistoupil až Matyášův vnuk Jan Václav Gallas. Na místě někdejšího dvorce moravského markraběte Jana Jindřicha, bratra císaře Karla IV., k němuž asi přináležel i gotický kostel P. Marie na Louži, později renesančního domu nazývaného Samuelovský (podle jednoho z majitelů), a postupně přikoupených dalších sousedních objektů začala roku 1713 výstavba nového paláce. Je dílem Jana Bernarda Fischera z Erlachu (1656-1723), v té době nejproslulejšího architekta císařské Vídně. Uměnímilovný hrabě Gallas měl na ztvárnění stavby svůj podíl. Chtěl oslnit pražské prostředí nezvykle působivou stavbou a demonstrovat svou vlastní prestiž. V architektuře paláce se prolíná řada vlivů – zejména italského baroka a francouzského klasicismu. Již v roce 1713 bylo realizováno palácové průčelí s trojpatrovým středem završeným trojúhelným štítem a dvěma krajními rizality, nahoře lemovanými atikou. Jejich fasáda je důmyslnou kombinací plastických a architektonických prvků, portálů s balkony a oken. Výstavba vrcholila v letech 1714-1718. Když v roce 1719 J. V. Gallas v Neapoli zemřel, pražský palác už stál celý v hrubé stavbě. Dochovala se cenná torza plánů z této fáze výstavby.
          Sochařská výzdoba pochází z pražské dílny významného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738). První díla jsou pravděpodobně z roku 1714 – dvojice Herkulů – atlantů nesoucích balkony nad portály paláce, reliéfy jejich soklů s náměty Herkulových skutků a podstavců balkonů nad portály s mytologickými obrazy, s vázami a putti a erby na balkonech. Podle posledních výzkumů byla sochařská výzdoba průčelí mnohem bohatší. Na atice stálo nejméně 17 soch; v roce 1891 byly některé z bezpečnostních důvodů sneseny a dnes tam je sedm kopií.
          Hlavní etapa vnitřní malířské a štukatérské výzdoby probíhala v letech 1727-1729 a jejím iniciátorem byl hrabě Filip Josef Gallas. Ústředním prostorem paláce je schodiště, na jehož výzdobě se podílela rovněž Braunova dílna -- z ní pochází putti jako světlonoši, vázy na zábradlí, balustry a supraporty dveřních otvorů. Monumentální malba stropu s námětem Triumfu Apollona a dalšími je dílem Carla Carlone. Svou výtvarnou krásou nemá toto schodiště v Praze obdoby. Interiéry paláce i palácová kaple byly pak dokončeny do poloviny třicátých let 18. století, kdy vznikla i dodnes dochovaná palácová knihovna. Dědicové pak interiéry ještě různě upravovali.
          Příslušníci rodu Gallasů podporovali umění a někteří sami byli vynikajícími hudebníky. Palác se stal významným kulturním a společenským centrem, kde koncertovali L. v. Beethoven i W. A. Mozart. Nejvzácnějšími památkami z dochovaného hudebního archivu jsou dva autografy skladeb L. v. Beethovena, věnované Josefíně Clam-Gallasové. Rodina patřila k velkým příznivcům pražského Stavovského divadla, kde měli vlastní dědičnou lóži. Filip Clam-Gallas v paláci vybudoval rovněž vlastní divadlo, se scénou s kulisami, místem pro orchestr a hledištěm. Pozornost věnovali i výtvarnému umění – v paláci se konaly výstavy Krasoumné jednoty.
           Již na konci 19. století začaly být prostory v paláci pronajímány. Koncem roku 1918 zde bylo umístěno Československé ministerstvo financí. V roce 1945 byl palác znárodněn; po požáru staroměstské radnice sem byl přestěhován městský archiv. Od roku 1955 je objekt majetkem města Prahy.
          V letech 1995-1997 mohl být městský archiv přestěhován do nových prostor a do Clam-Gallasova paláce se začal navracet kulturní život. Pořádají se zde výstavy, koncerty, různá společenská setkání.
          Hlavní průčelí paláce se obrací do úzké Husovy ulice a nemůžeme je obdivovat z čelního pohledu v dostatečném odstupu. Tvůrci paláce prý počítali se zbořením domů před projektovaným palácem, což se však neuskutečnilo. Z Mariánského náměstí, které je obestavěno pozoruhodnými objekty – stojí zde barokní Klementinum, secesní Nová radnice, modernistická Městská knihovna, vidíme severní část paláce s členitými fasádami, střechami, vikýři, komíny. V severní ohradní zdi palácové zahrady je kašna se sochou Vltavy – dílem Václava Prachnera z roku 1812 (od roku 1953 je nahrazena kopií). Pražané sochu, ztvárněnou v podobě půvabné mladé dívky, nazývali Terezka. Jejím obdivovatelem údajně kdysi býval starý pán, který na ni hledíval z okna svého nedalekého bytu a dokonce jí odkázal nějaké peníze, a také slavný český básník Jaroslav Seifert, jenž jí připsal báseň…

Klamovka
          Ještě jedno místo v Praze nese pojmenování po rodu Clam-Gallasů. Je to park Klamovka s několika dochovanými zajímavými stavbami, který se nachází tam, kde nad Plzeňskou ulicí začínají Košíře. Původní vinici s usedlostí získali Clam-Gallasové roku 1757; vybudovali zde letohrádek, zahrada dostala krajinářskou úpravu s drobnými architekturami a sochami – pavilonek se skleníkem, Chrámek noci s grottou – nedávno byl obnoven, stejně jako novogotický altán, který sloužíval a zase slouží k výstavám. Divadélko, lázeň, klece pro chov divoké zvěře a mnohé další se nedochovaly. Park byl zpřístupněn veřejnosti roku 1895, kdy Clam-Gallasové Klamovku prodali a ta se stala oblíbeným výletním místem. Ve třicátých letech 20. století ji koupila tělovýchovná jednota Sokol a vybudovala zde tělocvičnu, k níž přiléhá také restaurace.

Hana Pešinová

Lobkowiczký palác na Pražském hradě

Od dubna loňského roku je pro návštěvníky Pražského hradu otevřena nová nevšední expozice. Stálá výstava Poklady lobkowiczkých sbírek představuje originální předměty z rodinných sbírek Lobkowiczů, shromažďovaných po staletí. Je instalovaná v prostorách rozsáhlého paláce, který – s dvěma nedobrovolnými přestávkami – rodu patří již téměř čtyři století. Dnes Lobkowiczký palác nabízí řadu kulturních či společenských zážitků.

Osudy Lobkowiczkého paláce
Pražský hrad jako sídlo panovníka od počátku českého státu začala budovat přemyslovská knížata ke konci 9. století. V jeho rozsáhlém areálu si časem stavěli své paláce i příslušníci významných šlechtických rodů. Na místě dnešního Lobkowiczkého paláce stálo již ve 13. století několik raně gotických domů a hospodářských budov. V polovině 16. století zahájili Krajířové z Krajku sjednocování jednotlivých objektů a jejich přestavbu ve stylu vrcholné renesance na palác; od roku 1554 ve výstavbě pokračovali Pernštejnové.
Po sňatku Polyxeny z Pernštejna (1566--1642) se Zdeňkem Vojtěchem Lobkowiczem přešel palác do majetku Lobkowiczů a od roku 1628 nese jejich jméno. Lobkowiczové nechali palác v letech 1651--1668 přestavět ve stylu raného baroka podle projektu C. Luraga. Palác byl upravován ještě na konci 18. i v 19. století a rekonstruován v letech 1973--1986.
Dvoupatrový palác má šest křídel, která obklopují dva dvory. Z Jiřské ulice vedou do paláce dva portály s dvojicemi pilastrů. Na fasádách v nádvoří lze spatřit zbytky renesančních sgrafit paláce Pernštejnů. V některých vnitřních prostorách se zachovaly renesanční i raně barokní klenby.
Do historie se palác zapsal mimo jiné tím, že zde nalezli útočiště císařovi katoličtí místodržící v Čechách, vyhození z oken v Ludvíkově křídle Starého královského paláce na Hradě při pražské defenestraci v roce 1618, jíž začala třicetiletá válka. Šťastnou náhodou se místodržící Slavata a Martinic nezabili a Polyxena z Pernštejna je ukryla ve svém paláci v sousedství… Po vzniku Československé republiky v roce 1918 nechal kníže Maxmilián Lobkowicz několik pokojů v paláci k dispozici pro kancelář ministerského předsedy, aby podpořil novou republiku... Na počátku druhé světové války zkonfiskovali palác i všechny další rodinné nemovitosti nacisté; v roce 1945 byl majetek rodině navrácen, aby byl vzápětí v roce 1952 opět zabaven – tentokrát komunisty… V roce 2002 byl Lobkowiczký palác rodině opět navrácen.

Rod Lobkowiczů
Tento početný rod s několika větvemi patří k nejstarším šlechtickým rodům v českých zemích. Starší šlechtické rody u nás – Rožmberkové, Pernštejnové a další – většinou brzy vymřely a postupně je nahrazovaly rody, které přetrvaly dodnes – Sternbergové, Kinští, Lobkowiczové a další. V jiných evropských zemích jsou rody často mnohem starší.
První doložený předek Lobkowiczů žil ve 14. století, v době císaře Karla IV. Byl to Mareš z Újezda (Marsso de Augezd), jehož synové založili dvě větve rodu – Hasištejnských z Lobkowicz a Popelů z Lobkowicz. Roku 1459 byli povýšeni do stavu říšských svobodných pánů s rozmnožením znaku.
Genealogie rodu, kterou zpracoval František Lobkowicz v nedávné době, čítá 14 knih a obsahuje několik tisíc jmen. Mezi rodovými příslušníky byli významní politici, diplomaté, vojáci, dvořané, duchovní, ale i vědci, básníci, cestovatelé. Řada z nich podporovala umění, kulturu, hospodářský i stavební vývoj. V minulosti v rámci monarchie hájili práva zemí Koruny české.
Jednou z nejvýznamnějších postav rodu byl Zdeněk Vojtěch Lobkowicz (1568--1628), nejvyšší kancléř Království českého a vůdce katolické strany. Díky němu získali Lobkowiczové dědičný titul říšských knížat.
Rod se v dalších staletích rozrostl a rozdělil na několik větví. K hlavním rodovým sídlům kromě Lobkowiczkého paláce patřil například Vysoký Chlumec (od roku 1447), Roudnice (od 1603), Mělník (od 1753), Nelahozeves a další hrady a zámky.
Po staletích kontinuity přišel komunistický převrat, který zabavil rodový majetek a Lobkowiczové museli většinou opustit sídla svých předků. Mnozí odešli do zahraničí a rod je dnes rozptýlen v řadě zemí. Po roce 1989, když komunismus v českých zemích padl, se mnozí – nebo jejich děti – vrátili zpět a majetek jim byl většinou navrácen, i když často po mnohaletém úsilí. Někteří z příslušníků rodu se brzy zapojili do veřejného života a působili či působí v politice nebo v církevních institucích.

Lobkowiczký palác – několik důvodů k návštěvě
Na Pražský hrad přichází denně stovky turistů, aby zhlédli unikátní historické prostory Starého královského paláce, jedinečné chrámové prostory, prošli se po majestátních nádvořích nebo v půvabných zahradách.
V těsném sousedství těchto nejpamátnějších míst v zemi se ve východní části hradního areálu rozkládá Lobkowiczský palác, dnes jediný soukromý objekt v těchto prostorách. Nabízí hned několik motivů k návštěvě, takže bychom zde mohli příjemně strávit celý den. Po dopolední prohlídce stálé výstavy z rodinných sbírek poobědvat v restauraci, ve 13 hodin vyslechnout koncert klasické hudby, který se koná každý den v nádherném Koncertním sále, zajít na kávu na balkonovou terasu s jedinečnou vyhlídkou na panorama Prahy a na závěr nakoupit originální dárky v prodejní galerii, vyráběné speciálně pro tento obchod jako reprodukce děl z lobkowiczkých sbírek. Krásné palácové prostory si lze i pronajmout, ať už pro uspořádání koncertu, konference, semináře, nebo pro společenskou událost.

Stálá výstava
Nedávno otevřená expozice Poklady lobkowiczkých sbírek (od 2. 4. 2007) představuje umělecká díla i předměty z rozsáhlých rodinných sbírek, shromážděných v průběhu sedmi století. Když se rodině po roce 1989 vrátila rodová galerie a archiv bylo zapotřebí vše uspořádat a najít vhodné prostory, neboť majitelé zamýšleli sbírky v co největším rozsahu zpřístupnit veřejnosti.
Nejdříve se podařilo otevřít výstavu části sbírek na zámku v Nelahozevsi (od roku 1997). Konají se tam také koncerty, ochutnávky vín z vlastní produkce, galavečeře, konference, přednášky a podobně.
Když se v roce 2002 rodině vrátil Lobkowiczký palác na Pražském hradě, rozhodli se majitelé vystavit část sbírek, které patří k nejvýznamnějším rodinným sbírkám v Evropě, právě zde, aby je co nejvíce přiblížili českým i zahraničním návštěvníkům.
Expozice začíná výběrem obrazů s portréty rodinných příslušníků či spřízněných osobností i panovníků od různých starých mistrů; najdeme zde i obraz Infantka Markéta od Diega Velázqueze (1599--1660). Kopie Pražského Jezulátka připomíná slavnou sošku, kterou si do Čech – a přímo sem, do tohoto paláce – přivezla Španělka Marie Manrique de Lara. Roku 1555 se s ní oženil Vratislav z Pernštejna, jemuž tehdy palác patřil. Marie sošku údajně dostala od sv. Terezie z Avily a před svou smrtí ji odkázala své dceři Polyxeně, pozdější manželce Zdeňka Vojtěcha Lobkowicze. Ta ji pak věnovala pražským karmelitánům při kostele Panny Marie Vítězné; časem se soška stala předmětem kultu, dodnes rozšířeném hlavně po celém španělském světě.
Důstojného umístění se zde dostalo jedinečným dílům světového malířství, k nimž patří Senoseč od Pietera Brueghela st. (asi 1523-1525 až 1569), a slavné pohledy na Londýn od Canaletta (1697-1768) – Slavnost na Temži a Temže s Westminsterským opatstvím a mostem.
Úžas vyvolávají originální hudební partitury Beethovena, Mozarta či Vranického, dedikované některým Lobkowiczům, kteří byli významnými hudebními mecenáši, i dobové hudební nástroje. Nechybí ukázky historického skla či keramiky, včetně souboru delfské fajánse, ve dvou salonech najdeme výběr z rozsáhlé lobkowiczké sbírky zbraní a výstroje, která patří k nejvzácnějším ve střední Evropě.
V prvním patře se pak můžeme projít salony a salonky s dobovým zařízením a úpravou, včetně Balkonového sálu, Koncertního sálu či rodinné kaple sv. Václava.

Lobkowiczký palác
Jiřská 3, 119 08 Praha 1 – Pražský hrad
Telefon: 420 602 595 998, fax: 420 233 311 490
E-mail: info@lobkowiczevents.cz
www.lobkowiczevents.cz
Otevřeno: denně od 10 do 18 hodin, po celý rok, stálá výstava a prodejní galerie od 10.30 do 18 hodin

Kinských a palác Kinských

Stopy šlechtického rodu Kinských najdeme na řadě míst v České republice. Tak v hlavním městě je palác Kinských na Staroměstském náměstí, ale také v Nerudově ulici, v Hybernské ulici, je tu zahrada a letohrádek Kinských; dominantu města Chlumec nad Cidlinou tvoří zámek Karlova koruna, postavený hrabětem F. F. Kinským, zámek Kinských se nachází ve Valašském Meziříčí, v držení rodu byla či opět je řada dalších zámků a jiných objektů. Existuje také chov koní Kinských s pozoruhodnou historií, předváděný na slavnostech a národních přehlídkách koní Kinských.

„Bůh, čest, vlast“
Toto rodové heslo si Kinští předávají z generace na generaci. V jejich znaku jsou tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítu.
Rod Kinských patří ke starým českým šlechtickým rodům s kořeny někde na počátku 13. století, v době vlády českého krále Přemysla Otakara I. Původním sídlem předků Kinských byla vesnická tvrz Vchynice u Lovosic, od níž pochází jméno rodu Vchynští či Vychynští, které se postupně přeměnilo na Kinští.
Během staletí se mnozí příslušníci rodu stali významnými představiteli ve službách Českého království, dobře spravovali a rozšiřovali svůj majetek a z vladyků povýšili postupně na rytíře, hrabata a posléze knížata. Rod se početně značně rozšířil a časem vznikly dvě hlavní a několik vedlejších větví.
Smýšlení členů rodu nebylo vždy jednotné; kupříkladu za třicetileté války působili Kinští na obou znepřátelených stranách. Tak Oldřich Kinský se zúčastnil druhé pražské defenestrace, při níž byli z oken Ludvíkova křídla Starého královského paláce na Pražském hradě vyhozeni císařští místodržící Slavata a Martinic a tato událost se stala počátkem třicetileté války v Evropě. Naproti tomu Vilém Kinský patřil ke stoupencům Albrechta z Valdštejna, generalissima cisařské armády. Když byl Valdštejn císařskými dekrety prohlášen za zrádce říše, byl Vilém spolu s ním roku 1634 císařskými důstojníky v Chebu zavražděn.
Významným státníkem (nejvyšší kancléř Království českého, již třetí v rodině), ale i stavitelem byl hrabě František Ferdinand Kinský ze Vchynic a Tetova (1668-1741), zakladatel chlumecké větve rodu. Zahájil stavbu zámku v Chlumci nad Cidlinou podle projektu G. Santiniho-Aichla. Zámek nese jméno Karlova koruna po císaři Karlu VI., který tam přijel na návštěvu krátce po své korunovaci v roce 1723, a podle svého půdorysu ve tvaru koruny… Štěpán Vilém I. kníže Kinský (1679-1749) byl vzdělaným diplomatem i nejvyšším zemským hofmistrem. Filip Josef ze Vchynic a Tetova (1700-1749) je zakladatelem knížecí větve, jejíž příslušníci žijí dodnes. Byl také vlastencem, jenž podporoval českou vědu.
V pohnutých letech 1938 a 1939 se příslušníci rodu Kinských podíleli na prohlášení české šlechty, které vyjadřovalo věrnost a podporu českému státu proti hrozbám ze strany nacistického Německa. Po nástupu komunismu v roce 1948 musela většina příslušníků rodu opustit republiku a jejich majetek byl zabrán. V zemi zůstal jen starý hrabě František v Kostelci nad Orlicí a jeho syn Josef v Praze. Představitel rodu, jedenáctý kníže František Oldřich Kinský, opustil republiku jako dvouletý již v roce 1938, kdy ho jeho matka odvezla do Argentiny. Po pádu komunismu v roce 1989 byl rodině majetek částečně navrácen, ale snaha o restituci některých objektů je zatím neúspěšná.

Palác Kinských na Staroměstském náměstí
Dominantou severní strany pražského Staroměstského náměstí je rozlehlý palác, někdy označovaný za nejkrásnější stavbu pražského rokoka. Rokokový charakter mají některé prvky výzdoby, samotnou budovu lze označit za pozdně barokně klasicistní. Palác postavil v letech 1755-1765 podle plánů K. I. Dienzenhofera jeho pokračovatel A. Lurago pro hraběte J. Golze. Byla to původně čtyřkřídlá stavba okolo dvora, která vyrostla na místě dvou středověkých domů. V suterénu jednoho z křídel se nacházejí pozůstatky románského a dále pak gotického domu s jedním polem křížové klenby. Štuková výzdoba fasády pochází od. C. G. Bossiho, sochařská od I. F. Platzera.
Roku 1768 palác přešel do vlastnictví rodu Kinských, který ho získal od vdovy po stavebníku J. Golzovi. Za knížete Rudolfa Kinského byly interiéry přestavěny klasicistně architektem J. Krannerem a budova byla vzadu rozšířena o další tři křídla v empírovém klasicismu a o novorokokovou přístavbu.
V této monumentální, pozoruhodné stavbě se odehrálo také několik zajímavých událostí. Tak roku 1843 se zde narodila Berta von Suttner, rozená Kinská. Pracovala u A. Nobela a stala se zakladatelkou Světového mírového hnutí. Za tuto činnost jí byla v roce 1905, jako první ženě na světě, udělena Nobelova cena míru.
V paláci bývalo gymnázium, které v letech 1893-1901 navštěvoval spisovatel Franz Kafka. Denně procházel palácovým průjezdem… Jeho otec Herman zde měl obchod se střižním a galanterním zbožím.
Palác se „proslavil“ i v roce 1948, když z jeho krásného balkonu se zábradlím 25. února promluvil ke svým příznivcům tehdejší předseda vlády za komunisty K. Gottwald. Oznámil, že prezident republiky E. Beneš souhlasí s vytvořením nové – vlastně komunistické – vlády a tím u nás byla nastolena komunistická diktatura. V prostorách zabraného paláce byla od roku 1949 umístěna grafická sbírka Národní galerie, která je zde dodnes. V současné době je ve výstavních sálech instalovaná stálá expozice Krajina v českém umění. Stálou expozici doplňují jednorázové výstavy, nyní například o slavném rytci Václavu Hollarovi.
V paláci je také obchod s knihami či hudebninami a restaurace Palác Kinských, do níž se vstupuje v zadním traktu paláce v Týnské uličce. O její dobré úrovni svědčí řada významných návštěvníků, mezi nimiž byl například současný prezident republiky Václav Klaus, ředitel Národní galerie Milan Knížák, olympijská vítězka v běhu na lyžích Kateřina Neumannová, slavný hokejový brankář Dominik Hašek a další.
Hana Pešinová

Schwarzenbergové a Schwarzenberský palác

Cestou na Pražský hrad z Nerudovy ulice se nad přístupovou komunikací k Hradu tyčí jižní stěna paláce, nazývaného dnes Schwarzenberský. Kolem poloviny 16. století ho zde nechal postavit Jan mladší Lobkowicz a do majetku Schwarzenbergů se tento nádherný palác dostal na začátku 18. století. V nově zrekonstruovaném Schwarzenberském paláci byla nedávno nově otevřena stálá expozice českého barokního umění.

Rod Schwarzenberků
V Čechách se Schwarzenbergové objevují roku 1660, kdy císař Leopold Habsburský zastavil Janu A. Schwarzenberkovi za prokázané služby panství Třeboň v jižních Čechách.
Původně se Schwarzenbergové nazývali ze Seinsheimu a tento rod franckých rytířů sídlil v oblasti u Würzburgu. Poprvé je v pramenech zmíněno jméno Siegfried ze Seinsheimu v roce 1172. Na počátku 15. století pak Erkinger ze Seinsheimu získal hrad Schwarzenberg a začal používat toto jméno. Rod se rozrůstal a postupně se rozdělil na několik větví – bavorskou, lutyšskou, nizozemskou a další. K významným příslušníkům rodu patřil například hrabě Adolf, který se podílel na dobytí turecké pevnosti Raab (1598). Za odměnu získal do rodového erbu vyobrazení hlavy Turka s černým havranem…
Jan Adolf zdědil značný majetek bavorské větve a stal se věřitelem a společníkem arciknížete, později císaře Leopolda Habsburského. Ten jej odměnil vysokými úřady v Nizozemí a ve Vídni a roku 1660 mu daroval třeboňské panství. O rok později zakoupil Jan Adolf také Hlubokou, rovněž v jižních Čechách. V roce 1670 jej císař jmenoval do funkce předsedy říšské tajné rady a povýšil jej do stavu říšských knížat.
Na začátku 18. století získali Schwarzenbergové dědictvím panství rodu Eggenbergů – vévodství krumlovské, Orlík, Prachatice a další. Stali se tak jedním z nejbohatších šlechtických rodů v Čechách. Další významný příslušník rodu, Adam František, obdržel vévodský titul. Kromě několika kostelů a zámků vystavěl i nádherný palác ve Vídni. Český Krumlov se stal rezidenčním sídlem rodu. Jeho syn Josef Adam krumlovský zámek barokně přestavěl, vnuk Jan Nepomuk nechal v letech 1789–1822 vybudovat Schwarzenberský plavební kanál na Šumavě. Tato dnes významná technická památka se v současnosti v některých úsecích obnovuje. V roce 1802 se rod rozdělil na větev krumlovsko-hlubockou a orlickou. Kníže Karel I., zakladatel orlické větve, byl mimo jiné slavným vojevůdcem; v bitvě u Lipska roku 1812 velel všem armádám protinapoleonské koalice, která zvítězila. Mnozí příslušníci rodu zastávali významné diplomatické, úřední i církevní funkce. Rodová základna Schwarzenbergů v jižních Čechách navazovala na někdejší panství Rožmberků; dále rozvíjela rybníkářství, pivovarnictví, lesnictví a tvořila jednotný komplex. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 odešli všichni příslušníci rodu do ciziny, neboť setrvat zde znamenalo ohrožení rodinných příslušníků. Zůstal jediný – syn knížete Karla IV. z orlické větve Arnošt, který zde prožil strastiplná léta až do své smrti v roce 1979.
Také budoucí dědic orlické větve rodu Karel Schwarzenberg, tehdy jedenáctiletý, odešel s rodiči a sourozenci do Rakouska, kde žili nejprve u Salcburku, pak ve Vídni. Po smrti strýce Jindřicha roku 1965 převzal správu rodového majetku a krumlovsko-hlubocká a orlická větev se po mnoha letech spojily. Do Československa přijel poprvé za dobu emigrace v roce 1968 a potom občas, pokud dostal povolení. Kníže Karel působil mimo jiné jako předseda Helsinského výboru pro lidská práva a v sedmdesátých letech se zasloužil o vznik Československého exilového dokumentačního střediska nezávislé literatury v Scheinfeldu. Po politickém převratu v roce 1989 jej tehdejší prezident V. Havel jmenoval do čela Rady konzultantů prezidenta republiky a poté vedoucím Kanceláře prezidenta. Od roku 2006 zastává funkci ministra zahraničí České republiky. V restitucích po roce 1989 se rodině vrátila jen část někdejšího majetku.

Schwarzenberský palác v Praze
Jedna z nejkrásnějších renesančních staveb v české metropoli, dnešní Schwarzenberský palác, vznikla v letech 1543–1553. Její stavitel byl známý pod jménem Augustin Vlach, dnes ztotožňovaný s Agostinem Gallim. Když v roce 1541 vypukl na Malé Straně velký požár, zničil řadu objektů na Pražském hradě i v okolí. Císař Ferdinand I. pak podpořil výstavbu šlechtických sídel v předpolí Hradu a pozemky pod vyhořelými domy stavebníkům daroval. Na místě čtyř spálených domů na Hradčanském náměstí nechal nejvyšší zemský komorník Jan mladší Lobkowicz vybudovat rozlehlý palác, jenž je ukázkou vrcholné pražské renesanční palácové architektury.
Palác má tři nestejná křídla kolem arkádového dvora, na straně od náměstí uzavřeného zdí s bránou. Krásné průčelní štíty jednotlivých křídel spočívají na mohutných lunetových římsách. Pokrývají je vegetabilní sgrafita podle benátských grafických předloh. Také stěny paláce zdobí sgrafita. Obytné prostory byly umístěné v podélném křídle na jižní straně, s nádhernými výhledy na Prahu.
V důsledku konfliktu Jiřího Lobkowicze s císařem Rudolfem II. byl palác Lobkowiczům konfiskován a po dohodě císaře s Petrem Vokem z Rožmberka směněn za palác Rožmberský, pak přešel na Švamberky a Eggenberky, po nichž ho zdědili Schwarzenberkové (1719) a začal se po nich nazývat. Palác si v podstatě udržel svou původní podobu vně i uvnitř, kde se mimo jiné zachovaly ve druhém patře ve čtyřech místnostech kazetové stropy s malbami na plátně. Na začátku 18. století byl upravován Canevallem, později ještě Haffeneckerem. Po roce 1871 byla obnovována sgrafita a znovu pak v padesátých letech 20. století. Již od roku 1910 slouží palác výstavní činnosti – tehdy v něm byly umístěny sbírky Technického muzea, od padesátých let 20. století expozice Vojenského historického muzea.

Rekonstrukce 2002–2007
V roce 2002 získala Schwarzenberský palác Národní galerie v Praze. Po čtyři roky probíhala rekonstrukce, při níž se architektům podařilo netradičním způsobem spojit moderní technologie s dobovými interiéry i expozicí barokního umění. Autoři rekonstrukce zachovali všechny původní dochované prvky – dřevěné podlahy, dlaždice, i cihly, v některých místnostech jsou na stěnách zrestaurované renesanční malby. Ve druhém patře zdobí stropy ve čtyřech místnostech zrenovované původní renesanční malby na plátně od neznámých autorů, s náměty z antické mytologie i se zvířecími motivy. Unikátní je umístění hygienických zařízení a výtahu v někdejší prévertové (záchodové) šachtě, kterou kdysi odtékal odpad do Nerudovy ulice… Jednotlivá patra v šachtě člení skleněné stropy (či podlahy), ostatní zařízení je vesměs z kovu.

Expozice Baroko v Čechách
Nová stálá expozice českého barokního umění ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí, otevřená 28. března 2008, doplní jedinečnou nabídku výstav z uměleckých sbírek různých dob v oblasti Pražského hradu. V protějším Šternberském paláci sídlí evropské umění od antiky po závěr baroka, v klášteře sv. Jiří uvnitř hradního areálu bude 7. května 2008 otevřena nová expozice Umění 19. století v Čechách. Ta by se později měla přemístit do zrekonstruovaného Salmovského paláce (hned vedle Schwarzenberského, na východní straně) a v Jiřském klášteře bude České gotické umění, které je nyní v Anežském klášteře na Starém Městě v zátopové oblasti. Tyto expozice ještě doplňuje Obrazárna Pražského hradu, kde je vystaveno umění z různých období, ze sbírek z doby císaře Rudolfa II. i z pozdější doby jsou zastoupena díla Tiziana, Veronese, Rubensova a dalších.
Ve Schwarzenberském paláci je na ploše 4000 m2 umístěno na 160 soch a na 280 obrazů, vytvořených v českých zemích od konce 16. do 18. století. Kromě děl jednotlivých umělců – zastoupeni jsou mimo jiné Karel Škréta, Jan Kupecký, Petr Brandl, V. V. Reiner, M. B. Braun, F. M. Brokof – je zde také ukázka kabinetu kuriozit, který byl v barokní době módní záležitostí. Obnovené interiéry Schwarzenberského paláce, spolu s nádhernými vyhlídkami na Prahu a jedinečnými díly barokního umění, skutečně stojí za návštěvu.

Baroko v Čechách
Schwarzenberský palác
Hradčanské nám. 2, 118 00 Praha 1
Telefon 222 321 459
Doprava: tramvaj č. 22, 23, zastávka Pražský hrad
Otevřeno denně kromě pondělí, od 10 do 18 hodin
Dny volného vstupu: první středu v měsíci od 15 do 20 hodin

Valdštejnové a Valdštejnský palác

            Průčelí Valdštejnského paláce na Valdštejnském náměstí v Praze – i když má délku šedesát metrů – nijak nenapovídá, jak rozsáhlá rezidence se za ním rozkládá. Skrývají ji vysoké zdi a fasády na všech stranách – v Letenské ulici stěna kolem zahrady, na Klárově stavba jízdárny, ve Valdštejnské ulici zdivo budov. Když těmi místy procházíme, ani si neuvědomíme, že to všechno je součást jednoho paláce. Toto honosné sídlo si zde postavil slavný vojevůdce z třicetileté války, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vévoda frýdlantský a meklenburský, kníže zaháňský a Svaté říše římské.

Rod Valdštejnů
Původ slavné staročeské rodiny Valdštejnů se odvozuje od rodu Markvarticů. Předek Jaroslav z Hruštice (1234–1269) měl tři syny, od nichž pocházejí tři větve – Dětenští, páni z Rotštejna a Valdštejnové. Jaroslavův syn Zdeněk získal hrad Valdštejn u Turnova, po němž se pak jmenovali jeho potomci. Rod se časem dál dělil na řadu větví. Členové rodu se v průběhu staletí uplatnili na významných místech ve správě země. V jejich vlastnictví byla řada panství po celé zemi, například Duchcov, Mnichovo Hradiště, Malá Skála a další.

Za českého stavovského povstání v letech 1618–1620, jímž začala třicetiletá válka v Evropě, se Valdštejnové nacházeli v obou znepřátelených táborech, ale po porážce povstání se všichni přidali na stranu vítězů – císařské dynastie. Nejvíce se pak proslavil Albrecht z Valdštejna (1583–1634). Pocházel z chudé větve rodu Valdštejnů. Navštěvoval českobratrskou školu v Košumberku a poté jezuitské gymnázium v Olomouci a v Goldbergu. Svou vojenskou kariéru zahájil v bojích proti Turkům v roce 1604 jako důstojník pěchoty. Byl původně protestant, ale v roce 1606 konvertoval ke katolictví. Moravští stavové jej roku 1615 povýšili na plukovníka. Na začátku českého stavovského povstání velel pluku moravských stavů; s částí mužstva a pokladnou přeběhl ale na císařskou stranu. Císař Ferdinand II. jej v roce 1621 jmenoval vojenským velitelem Království českého. Získal pak ohromný majetek z konfiskací poražených českých pánů, zejména po rodině Smiřických, a císař mu v roce 1623 udělil titul vévody frýdlantského. Osvědčil se jako dobrý organizátor armády a roku 1625 jej císař jmenoval vrchním velitelem císařského vojska, které dokázal zformovat a zabezpečit. Porazil Dány, dobyl severní Německo a Jutsko a císař mu za odměnu daroval Meklenbursko.

Jeho rostoucí moc však budila obavy některých knížat. Na jejich nátlak byl Valdštejn roku 1630 zbaven funkce vrchního velitele. Vývoj válečné situace však přiměl císaře, aby vévodu opět povolal do čela armády jako nejvyššího velitele – generalissima. Podařilo se mu vybojovat několik vítězství, ale byl nařčen, že je zrádce, že chtěl vyhnat císaře z jeho zemí a zmocnit se koruny. Část generality o tom informovala císaře a ten vydal rozkaz Valdštejna zatknout nebo zabít. Vévoda se pokoušel uprchnout, ale byl na útěku v Chebu roku 1634 zavražděn a spolu s ním i někteří z jeho věrných (Trčka, Kinský). Hejtman Deveroux pronikl do Valdštejnovy ložnice v domě purkmistra na náměstí a probodl vévodu svou halapartnou. Jeho smrt byla důsledkem intrik a pletich u dvora. Majetky zavražděných pak přešly převážně do rukou cizinců. Valdštejnův život a smrt se staly námětem řady literárních děl, k jejichž autorům patří například F. Schiller, J. Durych, G. Mann a jiní.

Mezi pokračovateli rodu Valdštejnů v následující dobách připomeneme Jana Bedřicha Valdštejna, který byl v letech 1675–1694 pražským arcibiskupem, či významného sběratele Josefa Karla Valdštejna, jenž na zámku v Duchcově zaměstnával jako knihovníka G. G. Casanovu, autora frivolních Pamětí. Potomci rodu žijí dodnes v různých zemích.

Valdštejnský palác v Praze
Odrazem strmé kariéry Albrechta z Valdštejna se stalo vybudování jeho pražské rezidence. Měl to být oddělený společenský ostrov, kde by vévoda z Valdštejna a jeho druhá manželka Isabella z Harrachu – s níž se oženil právě v roce přípravy stavby, 1623 – soustředili své nesmírné bohatství i veškerý dobový luxus. Palác měl svou nádherou a vybavením zastínit všechny ostatní a soupeřit se samotným Pražským hradem.

O velikosti záměru svědčí i vznik stavebního pozemku – už roku 1621 zakoupil Valdštejn starý Trčkovský dům a v jeho sousedství pak postupně získal 30 nemovitostí – 25 domů a jednu hradební bránu (! – byla to Písecká brána), tři zahrady a cihelnu. Téměř vše bylo zbořeno, aby bylo připraveno staveniště pro obrovský projekt. Na stavbě paláce se podíleli Giovanni Pieroni, voják a stavitel, který zčásti projektoval a zčásti řídil stavbu a byl Valdštejnovým zástupcem v době jeho nepřítomnosti, dále italští stavitelé Andrea Spezza, Nicolo Sebregondi, malíř a štukatér Baccio Bianco, holandský sochař Adriaen de Vries, který před lety působil v Praze na dvoře císaře Rudolfa II., a další. Sám Valdštejn do stavby často zasahoval a uplatňoval své požadavky i v různých detailech.
V roce 1624 se na ploše rozsáhlé bouračky začalo s kladením základů stavby. Již za tři roky byla hotova hrubá stavba i zahrada. Práce pokračovaly vnitřními úpravami a v roce 1630 dílo završila stavba jízdárny.

Valdštejnský palác se řadí do čela pražských raně barokních paláců a byl v tomto stylu vybudován jako první. Hlavní průčelí paláce obrácené do Valdštejnského náměstí má devatenáct okenních os ve třech horizontálních pásech a trojici portálů, z nichž hlavní ve středu přesahuje až do prvního patra a je ještě zdůrazněn obrazem Madony. Budovy paláce jsou asymetricky rozložené kolem tří dvorů.        
Průčelní křídlo vzniklo přestavbou částečně zbořeného Trčkovského domu, jehož podzemní části asi ze 16. století byly nedávno odhaleny a po úpravách na jaře roku 2008 zpřístupněny. Slouží jako galerie. V tomto křídle je také slavnostní Rytířský sál, prostupující dvě patra budovy. Středu jeho klenby se štukovou výzdobou s postavami géniů vévodí freska vytvořená B. Biancem, zobrazující Valdštejna jako boha Marta na válečném voze, taženém čtyřspřežím místo obvyklého trojspřeží. To vypovídá o Valdštejnově zpupnosti – čtyřspřeží je v mytologii vyhrazeno jen Heliovi… Palácovou kapli, která rovněž prostupuje oběma patry paláce, zdobí výjevy ze svatováclavských legend. Součástí interiérů byl i Kožený sál, jehož stěny byly obložené tapetami z telecí kůže a zdobené zlatem, Mytologická chodba, Astrologické chodba – zde byly poprvé představeny nové objevy G. Galilea (Valdštejn byl náruživý vyznavač astrologie a předpovědi astrologů hrály v jeho životě velkou roli, od hvězdáře J. Keplera si nechal vypracovat horoskop), Valdštejnova pracovna. Stropy komnat zdobí malby s příslušnými náměty. Vzhled výstavné konírny pro 37 koní popsali doboví angličtí cestovatelé, které fascinovala její nádhera. Prošla mnoha různými přestavbami, až v letech 1996–1998 byla restaurována na jednací sál Senátu České republiky.

Vybavení paláce bylo na té nejvyšší úrovni doby – bylo zde množství vzácných obrazů, bruselské tapisérie, orientální koberce, kožené čalouny, hedvábné a sametové závěsy, německé stříbro, české sklo.

K paláci přiléhá unikátní zahrada, která se svým řešením řadí k nejkrásnějším evropským zahradám. Byla vytvořena zároveň se stavbou paláce a dokončena již v roce 1626. Tato původně manýristická zahrada v italském stylu je rozdělena na několik významových částí. Architektonický důraz spočívá na třicet metrů vysoké sale terreně, která zveličenými formami dosahuje působivé vznešenosti a skutečně barokní monumentality. Zdobí ji malby B. Bianca. Důležitým prvkem zahrady je umělá krápníková stěna s grottami, jež bývá nazývána tajemnou zahradou – vidíme zde různé žáby, hady, příšerky… K ní přiléhá voliéra (od roku 2002 v ní žije výr velký z Podkrušnohoří). V další části spočineme u jezírka s ostrůvkem, v němž plavou zlaté rybky… V letech 1625–1626 vytvořil Ardriaen de Vries soubor bronzových mytologických figur a skupin, určených k umístění na fontánu a do květinového parteru. Toto vrcholné dílo středoevropského sochařského manýrismu bylo však v roce 1648 zcizeno Švédy; na konci 19. století nechal A. F. z Valdštejna pořídit podle originálů ve Švédsku kopie, které zde dnes můžeme vidět. Zahradu oživuje několik pávů.

Valdštejnové zpřístupnili zahradu veřejnosti již na konci 19. století. Roku 1859 se v zahradě konalo slavnostní představení Schillerova Valdštejna. V současné době je zahrada přístupná v letní sezoně a konají se zde hudební a divadelní představení.

Vévodovi z Valdštejna, duchovnímu tvůrci této velkolepé rezidence, však bylo dopřáno užívat své nové sídlo, nádherou převyšující samotný Hrad, pouhé čtyři roky, které po dokončení výstavby zbývaly do jeho zákeřného zavraždění. Palác se však po staletí zachoval převážně ve své původní podobě, jak ve vnitřních dispozicích a výzdobě, tak i pokud jde o některé vybavení. O něm jsme dobře informováni díky soupisu majetku po zavražděném Valdštejnovi. Dochovalo se zde ale jen pár obrazů a osobních věcí vévody – mezi nimi vysoké boty ušité z jednoho kusu kůže.     

Po druhé světové válce přešel Valdštejnský palác do rukou státu a sídlily v něm různé státní instituce. Ještě v něm dožila do roku 1955 hraběnka Valdštejnová; zemřela ve 104 letech. V roce 2002 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce paláce, který se stal sídlem Senátu české republiky.     

Valdštejnský palác
Valdštejnské náměstí 17, Praha 1 – Malá Strana
Otevřeno pro veřejnost:
Prohlídka paláce každou sobotu a neděli od 10 do 17 hodin
Zahrada otevřena od 1. dubna denně od 7.30 do 18 hodin.