|
Kultura v Praze
|
|
|
Statistiky
|
|
Návštěvníci
právě online: 218
Souhrn 29.4. - 5.5.
zobrazení stránek: 88 166
počet návštěvníků: 18 345
z toho unikátních: 58,27%
Databáze
865 míst
131037 akcí
|
|
Novinky emailem
|
|
Přihlaste se k pravidelnému odběru horkých novinek!
|
|
Představujeme... Kraj Vysočina
|
|
Česká republika je půvabnou zemí, jež na poměrně malé ploše soustřeďuje mnoho historických památek i přírodních krás. Zahraniční návštěvníci však nejčastěji míří do Prahy či do jejího blízkého okolí a často vůbec netuší, kolik dalších pozoruhodností nabízejí jednotlivé kraje, kterých je podle územně-správního členění celkem čtrnáct.
 Jihovýchodně od Prahy, přibližně uprostřed České republiky a převážně v oblasti Českomoravské vrchoviny, se rozprostírá Kraj Vysočina. Jeho pět okresů nese jména pěti velkých měst – Havlíčkova Brodu, Jihlavy (kudy prochází úřední česko–moravská hranice,dodnes vymezená starobylými kamennými milníky), Pelhřimova, Třebíče a Žďáru nad Sázavou, jež jsou samy o sobě pokladnicemi historických památek. Nacházejí se zde také dvě významné chráněné krajinné oblasti: Žďárské vrchy a Železné hory, lákající k výletům i rekreaci.
Havlíčkův Brod se díky své pestré minulosti pyšní zachovalým historickým jádrem s četnými památkami (gotické, renesanční i barokní domy, kašna, orloj i řada církevních staveb). Pobývalo zde také mnoho osobností, z nichž bývá nejčasněji připomínán český novinář, básník a politik Karel Havlíček Borovský (1821–1856), jehož jméno přejalo město i do názvu. V budově vlastivědného muzea na Havlíčkově náměstí se nachází jeho památník, zatímco starý rodný dům je zpřístupněn v nedaleké Borové u Přibyslavi. Zahraniční návštěvníci ale nepochybně lépe znají jiného českého novináře a spisovatele – Jaroslava Haška (1883–1923), autora proslulých „Osudů dobrého vojáka Švejka“, který poslední tři roky před smrtí strávil v Lipnici nad Sázavou (a je tu i pochován). Právě v této obci, ležící pod pěkným, veřejnosti přístupným hradem ze 14. století, vznikala v malém, nenápadném domku (nyní muzeum) podstatná část Haškova nejslavnějšího románu. Milovníci pěších túr jistě uvítají procházku po naučné stezce v přírodní rezervaci Doubravské údolí u Chotěboře.
Také Jihlavsko se může pochlubit hodnotnými soubory městské architektury, z nichž nejvíce vyniká „Jezerní růže“ Telč, zapsaná v roce 1992 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, s unikátním seskupením štítových, převážně renesančních domů a půvabným zámkem. Šlechtic Zachariáš z Hradce, jenž se nejvíce zasloužil o rozkvět Telče, měl podíl i na rozvoji Polné, kde se navzdory požáru zachovalo několik stavebních skvostů (chrám Nanebevzetí P. Marie, zámek...) a část původního ghetta. Městečko Brtnice nedaleko Jihlavy upoutá mosty zdobenými sochami, zámkem i kostely, především ale obnoveným rodným domem architekta Josefa Hoffmanna (o něm podrobněji ve druhé části článku!). K zajímavým cílům pěších výletů v okolí Brtnice patří zřícenina hradu Rokštejn.
Pelhřimov proslavil mezinárodní festival rekordů, který se koná každoročně vždy druhý víkend v červnu, ale za návštěvu stojí i stálá expozice v Muzeu rekordů a kuriozit, instalovaná v pěti poschodích zrekonstruované Dolní brány, i další objekty této městské památkové rezervace. Chrám při klášteře Želiv upoutá architekturou, v Kamenici nad Lipou zase můžeme obdivovat torzo staré lípy i zámek, a také si tu připomeneme hudebního mistra Vítězslava Nováka (1870–1949). A z Kaliště poblíž Humpolce pocházel známý skladatel a dirigent Gustav Mahler (1860–1911)! Na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO byla zapsána starobylá Třebíč s velkolepou bazilikou v zámeckém areálu někdejšího kláštera a souborem židovských památek v areálu bývalého ghettu; z dalších zámků upoutají Jaroměřice nad Rokytnou a Náměšť nad Oslavou.
 V okrese Žďár nad Sázavou stojí za zhlédnutí hrad Pernštejn nebo Velké Meziříčí se zajímavým souborem městských památek a zámkem, především však stavitelské klenoty geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla (1677–1723) jako kostely v obcích Zvole, Obytčov či Bobrová. Vrcholnou ukázku jeho díla však tvoří poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru na Sázavou, pocházející z první poloviny 18. století. Úchvatná stavba, navržená v osobitém stylu spojujícím gotické prvky s barokem, vznikla z podnětu opata Václava Vejmluvy, působícím v letech 1705–1738 ve žďárském klášteře. Provádějícím stavitelem byl Donát Marazzi.
Exteriér i interiér úzce souvisí s legendou o Janu Nepomuckém, jejímž základem je skutečný příběh tohoto pražského generálního vikáře, umučeného roku 1393 při sporech mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jeho mrtvé tělo shodili z Karlova mostu do Vltavy, ale vlny ho vynesly na břeh ještě v Praze a údajně se nad ním zjevilo pět zlatých hvězd. Církev později připojila ještě pověst, že Nepomucký byl zpovědníkem královny Žofie a zemřel proto, že odmítl králi sdělit její tajemství, což také podpořila identifikace nálezu „zázračně zachovalého jazyka“ mezi ostatky. A tyto symboly Jana Nepomuckého se skrytě i zřetelně promítají v celé stavbě poutního kostela na Zelené hoře! Chrám vyrostl na půdorysu pěticípé hvězdy, do areálu (obklopeného ambitem a hřbitovem) vede pět vchodů a podobně. Číslo pět, stejně jako hvězdy, se opakují i v interiéru (pět kaplí, pět oltářů...) a v kopuli spatříme veliký jazyk. Řada oken různých tvarů (jazyk, biskupská mitra či rovnostranný trojúhelník – Nejsvětější Trojice) přináší dostatek světla a opticky rozšiřuje vnitřní prostor. Na hlavním oltáři upoutá socha světce stojícího na zeměkouli, nesené třemi anděly; další dva andělé se vznášejí z obou stran a opět vytvářejí symbolické číslo pět. Boční oltáře patří čtyřem evangelistům. Sochařskou výzdobu zhotovili Jan Pavel Čechpauer (1695–1728) a Ignác Rohrbach (1691–1747).
Období největšího lesku zažil kostel v roce 1735, při pětistém výročí založení kláštera. V roce 1784 však bohužel padl za oběť ničivému požáru a těžce poškozený pak po celá staletí chátral. Architektonický skvost se později naštěstí po právu dočkal obnovy a od roku 1994 také figuruje na mezinárodním seznamu kulturních památek UNESCO.
 Zcela jinou, méně známou, ale opět unikátní stavbou, již si přiblížíme podrobněji, je Hoffmannův dům v Brtnici – rodiště i bývalé letní sídlo Josefa Hoffmanna (1870–1956), jednoho z největších architektů a designérů první poloviny 20. století. Jeho život i dílo v současnosti připomíná stálá expozice v obnovených interiérech objektu. Umělec sice již od devadesátých let 19. století žil v cizině, ale v roce 1911 se rozhodl adaptovat rodný dům, jenž původně vznikl sloučením dvou středověkých obydlí za barokní přestavby po požáru roku 1760, na originální letní byt. Zrušil hospodářské části, opravil barokní průčelí do náměstí, na straně do dvora přistavěl dřevěné pavlače a nově upravil i schodiště do patra. Vlastní pokoj vybavil moderním nábytkem, dveřmi, i efektním, bíle lakovaným dřevěným táflováním s černými lištami. Totéž obložení zopakoval v jiné barevné variantě na pavlači a v zahradním altánu. Proměny se dočkaly i obytné místnosti v prvním patře, jejichž stěny zkrášlil geometrickým dekorem odpovídajícím tapetám pro Wiener Werkstätte. Zachoval i nábytek a starožitnosti převážně z období baroka a biedermeieru, které s novou výbavou vytvořily symbiózu.
V brtnickém sídle strávil Joseff Hoffmann i jeho sestry s rodinami mnoho letních dnů až do roku 1945. Pak mu však byl jako říšskému občanu zkonfiskován, a poté už bohužel neměl naději, že by se do milovaného domu mohl vrátit. Architekt zemřel ve Vídni v roce 1956 – tedy v době, kdy v Československu vrcholila totalitní padesátá léta.
Pohnutý osud ale provázel i Hoffmannův dům: sídlila v něm místní Komunistická strana, různé kanceláře, a dokonce i prodejna ovoce a zeleniny. V roce 1970 se dům sice dočkal kulturnějšího využití jako knihovna, ale jeho znovuzrození se uskutečnilo v roce 2003. Bez obětavosti znalců – pozdějších členů Společnosti Josefa Hoffmanna, spolupráce s Rakouským muzeem užitých umění ve Vídni (MAK) a v neposlední řadě finančních příspěvků z Evropské unie a darů města Brtnice i českého státu, zůstal by architekt ve svém rodišti zapomenut.
Text Ivana Mudrová
|
| |
|
|
|
|
