Česká republika je půvabnou zemí, jež na poměrně malé ploše soustřeďuje mnoho historických památek i přírodních krás. Zahraniční návštěvníci však nejčastěji míří do Prahy či do jejího blízkého okolí a často vůbec netuší, kolik dalších pozoruhodností nabízejí jednotlivé kraje, kterých je podle územně-správního členění celkem čtrnáct.

Severozápadně od hlavního města, směrem k horním hranicím se Spolkovou republikou Německo, nás vítá Ústecký kraj. Jeho sedm okresů nese jména sedmi významných měst – Děčína, Chomutova, Loun, Litoměřic, Mostu, Teplic a Ústí nad Labem, které už samy o sobě upoutají jako městské památkové rezervace či historickými objekty. Přestože část území bohužel narušila těžba nerostných surovin, provoz elektráren i chemická výroba, naštěstí tu zůstala kouzelná přírodní zákoutí v chráněných krajinných oblastech a národních parcích  – České Středohoří, Labské pískovce a Tiské stěny, Krušné hory–východ, Lužické hory a České Švýcarsko.

Z pokladnice historických památek okresu Ústí nad Labem vyniká impozantní hrad Střekov a zámek Velké Březno; milovníci lidové architektury a staré techniky mohou obdivovat skanzen a železniční muzeum v obci Zubrnice. Průmyslové Mostecko se pyšní zámkem Jezeří, vyhlídkovou věží Hněvín i přesunutým mariánským kostelem v Mostě; jiná přemístěná vzácná církevní stavba ze zaniklé staré obce Fláje dnes stojí v Českém Jiřetíně. Také oblíbené lázně Teplice ve svém okolí nabízejí stavitelské skvosty: církevní areál v Krupce-Bohosudově, klášter Osek či zámek v Duchcově, proslulý hlavně pobytem G. Casanovy. K nejhezčím místům Chomutovska náleží Kadaň s bohatým souborem městských památek a zámek v Klášterci nad Ohří se salou terrenou, zatímco na Lounsku bychom neměli vynechat zámek v Krásném Dvoře, obklopený anglickým parkem.
Na Děčínsku si přijdou na své turisté, kteří si oblíbili romantické túry mezi skalami, neboť právě zde se tyčí slavný skalní most – Pravčická brána – v Českém Švýcarsku. Další skvělé výlety lze podniknout v Lužických horách (například na hrad Tolštejn). Jiným zajímavým cílem je zámecký komplex v Benešově nad Ploučnicí nebo barokní chrám v České Kamenici či Loreta v Rumburku. Na historické i přírodní památky je obzvlášť bohatý okres Litoměřice, na jehož území se rozprostírá malebné České středohoří korunované četnými zříceninami hradů (Házmburk, Košťálov, Oparno, Skalka...). Bývalá pevnost Terezín připomíná utrpení židovských vězňů za holocaustu (pietní místo). Za zhlédnutí dále stojí krypta v Doksanech, zámek v Libochovicích a v neposlední řadě rotunda na památné hoře Říp. A k litoměřickému okresu náležejí i dvě pozoruhodné památky, které si nyní přiblížíme podrobněji:

Na úpatí Českého středohoří, severovýchodně od Litoměřic, svítí na okraji obce Ploskovice mezi stromy parku bílé zdi stejnojmenného zámku. Na místě honosného barokního sídla – nynější národní kulturní památky – původně stávala opevněná komenda řádu johanitů, v 15. století přebudovaná na tvrz, jejíž minulost se úzce dotýká tragického konce rytíře Dalibora z Kozojed. Jeho příběh později zlidověl a stal se legendou o šlechetném zastánci poddaných, který se v tísni obrátil k hudbě. Jeho hru na housle prý chodila poslouchat pod okna jeho žalářní věže (Daliborky) na Pražském hradě celá Praha... Daliborův osud se stal i námětem slavné opery hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824–1884), jež měla premiéru v roce 1868.
A co prozradí historická fakta? V roce 1483 získal Ploskovice Adam z Drahonic a vyhlásil těžké robotní povinnosti, které vedly v létě roku 1496 ke vzpouře poddaných, při níž byl nelítostný šlechtic zraněn a musel sepsat propouštěcí list. Vzbouřencům však bylo jasné, že bez jiného pána mnoho šancí nemají. Svěřili se proto pod ochranu rytíře Dalibora z Kozojed. Adam z Drahonic se však obrátil na zemské hejtmany, ti událost posoudili jako zločin. Ploskovice dobyli, Dalibora zajali, převezli do Prahy a uvrhli do vězení. V březnu 1498 pak vynesl zemský soud nad Daliborem rozsudek, vykonaný popravčím mečem...

Nynější zámek v Ploskovicích se od prosté tvrze z Daliborových časů i pozdějšího renesančního sídla značně liší: původní, zchátralé sídlo totiž bylo roku 1816 zbořeno. Ještě předtím však počátkem 18. století započala stavba nové budovy, zřejmě podle návrhu architekta Octavia Broggii. Tento barokní celek sloužil k letním pobytům princezny Anny Marie Františky ze sasko-lauenburského rodu, provdané za vévodu Jana Gastona III., posledního člena rodu Medicejských. Manželství se nevydařilo a vévoda se nakonec v roce 1706 rozhodl žít odděleně od manželky. A osamělá žena pak našla útěchu a rozptýlení ve výstavbě nového zámku v Ploskovicích. Novostavba měla vzhled italské pozdně barokní vily s arkádami a nákladnou vnitřní výzdobu, z níž vynikal hlavní sál s kupolí a freskou V. V. Reinera, znázorňující čtyři světadíly. Krásný dojem umocňovala oválná zrcadla na stěnách.

Po roce 1771 připadlo ploskovické panství bavorským Wittelsbachům, ale na zámku sídlili jen jejich úředníci. Když se poslední korunovaný český král Ferdinand V. (rakouský císař Ferdinand I.) roku 1848 vzdal trůnu, byly Ploskovice upraveny jako jeho soukromá letní rezidence. Modernizace se uskutečnila v letech 1850–1853 podle projektu pražského architekta Jana Bělského, jemuž od roku 1851 pomáhal Josef Pokorný. Zámek dostal druhé patro, došlo ke změně zastřešení a před severní vstup přibyl tříosý balkon s podjezdem. Naproti tomu zanikla původní kaple a na jejím místě bylo zbudováno schodiště do druhého patra. Nová kaple vyrostla v západní části v přízemí. V interiérech pak kromě restaurátorských prací vznikla i díla nová, z nichž vynikají malby romantického malíře Josefa Navrátila. Císař Ferdinand přijel na Ploskovice na jaře roku 1854. Po jeho smrti roku 1878 malebné sídlo připadlo jako osobní majetek jeho synovci císaři Františku Josefu I. a od roku 1918 jsou Ploskovice státním zámkem.

Nyní obrátíme pozornost k protilehlému okraji Českého středohoří – jihozápadně od Litoměřic – do míst, kde leží Třebívlice. V okolí obce se dříve těžil český granát; vyhlášená jsou i zdejší jablka (odrůda Třebívlický granát). První historické zmínky o vsi pocházejí z roku 1318 a na počátku 15. století zde stávaly dva dvorce a tvrze – horní a dolní. Majitelé se poměrně často střídali; k nejvýznamnějším patřil rod Klebelsbergů, původem z Tyrolska. František Josef z Klebelsberga (1771–1857) byl velmi vzdělaný muž; podílel se i na založení Národního muzea v Praze. Jeho životní láskou byla Amálie von Brössigke, ovdovělá hraběnka z Levetzow, matka tří dcer. Jeho sňatku s Amálií bránily překážky, nakonec však dosáhl svého. Manželství sice zůstalo bez potomků, hrabě však byl dobrým otcem nevlastním dcerám. Patřila k nim i Ulrika von Levetzow (1804–1899), do níž se v Mariánských Lázních zamiloval německý básník a učenec Johann Wolfgang Goethe (1749–1832). Nerovný milenecký vztah – Ulrice bylo při seznámení sedmnáct, básníkovi dvaasedmdesát let! – se později stal romantickým symbolem věrné, nenaplněné lásky...

V roce 1823 básník požádal prostřednictvím výmarského velkovévody Karla Augusta Amálii von Levetzow o ruku její dcery. Matka však rozhodnutí ponechala na tehdy devatenáctileté Ulrice. Dívka se na manželství se starším mužem necítila připravena a básníka odmítla.

Zklamaný Goethe se v září 1823 navždy rozloučil se svou poslední velkou láskou i českou zemí, zatímco Ulrika se o rok později vrátila do Třebívlic, kde prožila poklidný život až do svých 93 let. Nikdy se neprovdala a až do smrti pietně opatrovala památky na básníka. V Třebívicích byla oblíbena pro vlídnost, dobročinnost i lásku k přírodě. Pořádala výstavy květin, jimž vévodila vzácná zelená růže, a také milovala zvířata – ještě jako devadesátiletá zdatně jezdila na koni! Zemřela dne 13. listopadu 1899 a byla pochována v rodinné hrobce na hřbitově v Třebívlicích. Současní návštěvníci mohou zhlédnout i její pamětní síň v zahradním domku s exponáty, připomínajícími tuto Goethovu pozdní lásku i samotného básníka (podobizny Ulriky von Levetzow, herbář, album fotografií, střevíčky, vějíř, posmrtná maska).
Ivana Mudrová