Malebný areál Anežského kláštera s kostelem sv. Františka na Starém Městě, pokládaný za první gotickou stavbu nejen v Praze, ale i v Čechách, patří k nejvýznamnějším památkám hlavního města. Dodnes také nese jméno své urozené patronky – svaté Anežky České z královského rodu Přemyslovců, neboť byl založen na její přání. Vznikl pravděpodobně již v první polovině 13. století v místech staršího špitálu z rozhodnutí českého krále Václava I., Anežčina bratra. Jeho zbožná sestra (svatořečená v roce 1989) sem přivedla řád klarisek a stala se první představenou nového kláštera. Za Anežčinu autentickou podobiznu je označována opuková postava, vytesaná na hlavici triumfálního oblouku nad oltářem Spasitele.

Církevní komplex bohužel značně utrpěl zejména za husitských válek a chátral i v dalších staletích; důkladné rekonstrukce se dočkal teprve v osmdesátých letech 20. století. V současnosti se uvnitř nachází poutavá stálá expozice ze sbírek starého umění Národní galerie v Praze, představující středověké umění v Čechách a střední Evropě. Při návštěvě této památky si můžeme vhodně připomenout i několik romantických pověstí, které si Pražané o Anežském klášteře vyprávějí.

Podle první legendy se prý kdysi do kláštera uchýlila neznámá, nesmírně vyčerpaná žena. Pocházela prý z urozeného rodu až z Polska, ale postupně přišla o peníze a spásu hledala u jeptišek. Sestry se jí obětavě ujaly a díky jejich péči se brzy zotavila. Po uzdravení trvala na tom, že se musí odvděčit za záchranu života: „Nemám již bohužel žádný majetek, který bych mohla klášteru odkázat,“ pravila smutně. „Ale v našem rodě se po léta dědí tajemství přípravy léčivé vody. Prozradím tedy sestrám alespoň recept tento zázračný elixír!“

A tak se také stalo. Jeptišky podle návodu vyrobily zvláštní léčivou tekutinu, jejíž účinnost se brzy projevila. A zakrátko si lidé z Prahy i širokého okolí chodili do kláštera pro tajemný lektvar, jemuž se přezdívalo „vlaštovčí voda“. Sestry při jeho prodeji ovšem nijak nezbohatly, neboť chudým ho dávaly úplně zdarma a ostatním za nepatrný obnos. Léta plynula, Polka zemřela a klášter byl zrušen...

Recept na vlaštovčí vodu však zcela nezanikl, neboť jedna ze sester ho prý vyráběla a rozdávala dál. Když zemřela, několik lahviček vzácné tekutiny zdědila vdova, u níž jeptiška bydlela. Jednoho dne se u ní objevil cizí mladík, který pátral po „vlaštovčí vodě“. Představil se jako student z Polska, pokrevně spřízněný s mrtvou šlechtičnou, jež recept do Čech přinesla. Do noci pak experimentoval, aby zjistil složení tekutiny, ale jeho bádání skončilo tragicky: domem náhle otřásl silný výbuch! Mladíka našli mrtvého uprostřed rozbitého skla a ohořelého nábytku... Jeho smrtí pak nadobro skončilo hledání tajemného elixíru.

Ústředním motivem druhé pověsti o Anežském klášteře je láska dcery bohatého šlechtice k chudému zemanovi. Protagonisté příběhu údajně žili nedaleko Prahy. Otec dívky milencům nepřál a dceru odvezl do Anežského kláštera. Nedobrovolná jeptiška ale neustále plakala, až samy řádové sestry nakonec vzkázaly otci, aby ji raději z kláštera vzal. Ten se však zatvrdil a rozhodl se, že dceři vysvětlí, co je poslušnost...

Když přijel do Prahy, ještě tentýž den se večer vypravil k Anežskému klášteru. Ale na ulici poblíž náhle zahlédl chudého zemana – milence své dcery! Hned ho napadlo, že mladík cosi chystá, a tajně ho sledoval až ke klášterní zahradě. Zakrátko spatřil bílou zahalenou postavu, jak se spouští po zdi do přilehlé uličky. S úžasem pochopil, že přihlíží únosu! Rozzuřeně vyrazil ze tmy, oba milence proklál mečem a nad dívkou vyřkl strašlivou kletbu: „Nevděčná dcero! Za svůj podlý čin nenalezneš klid ani v hrobě! Tak dlouho budeš bloudit zdmi kláštera, dokud bude stát!“

Nebohá dívka na místě zemřela, ale mladého zemana se ještě podařilo zachránit. Jeho život však stejně zůstal smutný a marný: vrátil se na svou tvrz, nikdy se neoženil a strašlivé vzpomínky mu zničily každou radost. Zavražděnou dívku jeptišky pohřbily v klášteře a modlily se za ni; proti kletbě však byly bezmocné. Jako bílý přízrak prý bloudila temnými chodbami i zahradou ještě dlouho poté, co byl klášter zrušen.